Když před čtvrtstoletím začínala kuponová privatizace, většina ze šesti milionů lidí, kteří do ní v Česku šli, se opájela představou, že se z nich stanou akcionáři. Idea lidového kapitalismu ale rychle vyprchala.

A po pár letech se vynořili úplně jiní vítězové: miliardáři, kteří při štědrém rozdávání státního majetku zbohatli.

Veřejnost je nemiluje, zasadili se však o akumulaci bohatství, což byl jeden z cílů šokové transformace ekonomiky. Když se dnes mluví o českém kapitálu, jde právě o investory jako Petr Kellner, Radovan Vítek či Pavel Tykač. Selfmademany, nikoliv někdejší komunistické manažery. Což nabourává představu, že postavami privatizace byly jen "staré struktury".

Paradoxně jim otevřel cestu muž, který si později vysloužil pohrdání. Viktor Kožený. Bez reklamy jeho Harvardských fondů a slibů desetinásobného zhodnocení tisícovky vydané za investiční body by český privatizační experiment zašel na úbytě kvůli nezájmu občanů. A Václav Klaus by s ODS bez úspěšně rozjeté privatizace nevyhrál volby. Pak by celá majetková proměna vypadala jinak.

Určitě by se uskutečnila, ale zbohatli by při ní asi dost odlišní lidé.

Petr Kellner: Král českých investorů

Petr Kellner začal kariéru nejbohatšího Čecha založením Správy prvního privatizačního fondu.
Foto: Archiv HN

Nejúspěšnějším byznysmenem vzešlým z kuponové privatizace je Petr Kellner, jehož majetek se odhaduje na čtvrt bilionu korun. V osmdesátých letech vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a nastoupil jako asistent produkce na Barrandově.

Tam se podílel na natočení mrazivého filmu Čas sluhů, který mimo jiné ukazoval, že už za pozdního socialismu tu byli lidé připravení domoci se velkého majetku.

Po pádu režimu Kellner začínal prodejem kopírek, avšak vytušil, jakou příležitostí je privatizace.

Peníze na velkorysý vstup do ní, 40 milionů korun, si vypůjčil od společnosti Sklo Union vedené Štěpánem Popovičem. Podnikatelem, který tuto sklářskou firmu řídil již za socialismu a dokázal se zorientovat v nové době.

V 27 letech Kellner spolu s Milanem Maděryčem a Milanem Vinklerem, které později vyplatil, založil společnost Správa prvního privatizačního fondu, předchůdce dnešní PPF.

Ta spravovala privatizační fondy, které díky obratné reklamě získaly akcie více než 200 firem v hodnotě přes pět miliard korun. Tedy skoro 2,5 procenta majetku nabízeného v první vlně privatizace. Co do počtu investičních bodů byl Kellner jedenáctý, když se ale odečtou fondy založené bankami, zůstal druhý za Koženým.

Popovič po letech uvedl, že Kellner přesně věděl, co chce, a na rozdíl od jiných dokonale chápal, jak má fungovat investiční společnost. Ukázal to při ovládnutí České pojišťovny, společnosti s aktivy přes 100 miliard korun. Její první akcie koupil v první polovině devadesátých let, poslední za menšinové vlády Miloše Zemana.

Na téměř 18 let, než ji prodal italské společnosti Generali, z ní učinil oporu svého impéria. Do vedení pojišťovny postavil exministra financí za ODS Ivana Kočárníka, s nímž předtím o převzetí tohoto finančního ústavu jednal.

Později k tomu jiný miliardář Pavel Tykač podotkl, že Kellner "vstup do České pojišťovny koordinoval se státem".

PPF se stala mohutnou investiční společností, která vybudovala eBanku a načas získala televizi Nova. Tu odprodala společnosti CME se ziskem 10 miliard korun.

V Česku nyní mimo jiné vlastní telekomunikační společnost O2 a firmu na splátkový prodej Home Credit.

Od počátku tisíciletí se PPF přeměnila v jednu z největších investičních společností ve střední a východní Evropě a nyní se orientuje na byznys v Rusku a Číně. Při této expanzi rovněž využívá kontaktů s politiky.

Například prezident Miloš Zeman se před dvěma lety vracel z Pekingu letadlem pronajatým pro PPF, když předtím Kellnera přivedl na setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem.

Kellnerovy podnikatelské úspěchy jsou evidentní, ale miliardář má i kritiky. Například někdejší ministr privatizace Tomáš Ježek v jednom z rozhovorů pro týdeník Ekonom připomněl, že také tento investor v devadesátých letech využil benevolentní legislativy.

"Petr Kellner a další dostali štědrou nadílku," prohlásil Ježek při vzpomínce na paragraf zákona o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992. Ten umožnil, aby vedení fondů ovládlo majetek kuponových akcionářů, který vlastně mělo jen spravovat. A tvrdí, že šlo o záměr − koncentrovat kapitál.

V takovém nahromadění majetku Kellner uspěl na jedničku. A umí být vděčný. Hned poté, co se prezident Václav Klaus, architekt české transformace, odstěhoval z Pražského hradu, věnoval desítky milionů korun na zřízení Institutu Václava Klause. Tedy think-tanku, který odkaz kuponové privatizace a další reformní kroky nekompromisně hájí.