Krajské uspořádání českého státu má tisíciletou tradici, jeho prvopočátky lze vysledovat už v hradské soustavě prvních Přemyslovců, kdy panovníkem jmenovaní úředníci dohlíželi z nově vybudovaných pevností na svěřená území. Skutečné kraje se objevily za Přemysla Otakara II. v polovině 13. století. Jejich proměnlivá soustava pak získala pevný řád za vlády Marie Terezie a Josefa II.

V 60. letech 19. století, při modernizaci habsburské monarchie, bylo krajské zřízení v Čechách i na Moravě zrušeno a základní administrativní jednotkou se staly země. A v jejich rámci v té době moderní okresy, které v sobě spojovaly správu a soudnictví a zajišťovaly většinu agendy. Od evidence obyvatelstva přes policejní, školské a sociální záležitosti až po údržbu cest nebo také péči o veřejné budovy.

Tento systém převzala i samostatná Československá republika. V ní se sice spolu s novou ústavou rozhodlo o zřízení 15 žup na území Čech a Moravy, ty však zůstaly − zejména kvůli odporu české pravice − jen na papíře a nakonec se od nich ustoupilo.

Historický vývoj členění územních celků na území dnešní České republiky

Argumentem proti plánovanému zavedení žup byla obava, že by v některých z nich, například v Karlovarské nebo Českolipské, získali politickou převahu tamní Němci, snažili se získat autonomii a nakonec by se připojili k sousednímu Německu.