Každý může kandidovat, každý může být zvolen. Když se před prvními svobodnými volbami v roce 1990 vynořila tato maxima demokracie, všichni věděli, že je to nutnost, protože to jinak nejde. Pořád lepší, když kandiduje dělník nebo herec, jen když to není komunista; je potřeba změnit politiku a to musí udělat "slušní lidé", kteří musí zahodit ostych před politikou a vstoupit do ní v zájmu "res publiky". A tak se to v parlamentu hemžilo všelijakou lidskou havětí, včetně herců, sociologů, a dokonce i filozofů, kteří chtěli poradit, jak se věci mají dělat, ačkoliv historická zkušenost s nimi dosvědčovala, že přímé politické poradenství filozofické obce většinou špatně dopadá.

Po čtvrtstoletí mnoha různých voleb, které už občany unavují, protože je jich prý už opravdu, ale opravdu moc, je situace ještě o něco horší. Nutnost kandidovat ve smyslu občanské odpovědnosti vůči historické chvíli sice zmizela. Přesto kandiduje už úplně každý, a to nikoli proto, že by chtěl skutečně něco změnit, udělat či ovlivnit, nýbrž zkrátka proto, že to jde. Kandidovat se zdá být dobrý nápad, a i když se to nepovede, bude to "dobrá životní zkušenost".