Jaké knížky máte teď na nočním stolku?
Vždycky je tam pár sbírek poezie. Teď zrovna Les Amours jaunes (Žluté lásky) od Tristana Corbièra, jehož Verlaine zařadil také mezi prokleté básníky. I když Corbière tvořil v 19. století, je neuvěřitelně moderní, fascinujícím způsobem pracuje s veršem a rytmem. Pak je tam sbírka řeckého básníka Constantina Cavafyho a Noc s Ofélií od Vladimíra Holana, kterou se snažím rozklíčovat poslední tři týdny. Co se týká filozofie, čtu znovu Společnost spektáklu od Guye Deborda. A z románů − kromě knihy Meursault, přešetření od Kámela Daúda − jsem právě dočetl De toutes les richesses (Ze všech bohat-ství) Stefana Benniho a začínám číst La jeune épouse (Mladá manželka) od Alessandra Baricca. Mám zrovna období italské literatury, ale čtu ji ve francouzštině.
Vzpomínáte si, kdy jste četl poprvé Dostojevského Zločin a trest?
Asi tak před patnácti lety, poté co jsem byl pohlcen Bratry Karamazovými, jež považuju za největší román.
Nevsadili jste ale přece jen na už příliš starou "kartu", když jste za téma letošního Festivalu spisovatelů Praha zvolili právě "zločin a trest"?
Každé dílo Dostojevského je až děsivě aktuální. Otázky viny, morálky, síly, legitimity, jimiž se zabýval, dotírají i na současné čtenáře, mě nevyjímaje. Pro festival navíc vždy hledáme témata, která nejsou jednoznačná. Zločin a trest přivádí k otázkám o morálce, kultuře, politice: Kdo je morální a kdo amorální? Co je ještě přijatelné a co nepřijatelné v dané společnosti či kultuře? A co si v těch daných kulturních rámcích počne lidská bytost? To jsou otázky, o nichž píšou i současní autoři − všichni autoři − přímo nebo nepřímo ve svých dílech.
Letos budou v Praze společně diskutovat Mohamed El-Baaly, Kámel Daúd, John Maxwell Coetzee, Jen Lien-kche, Mohamed Metwalli, Chuck Palahniuk a Marie Iljašenko… Koho z nich nejraději čtete?
Všichni jsou skvělí autoři, ale mám-li si vybrat, pak tedy Kámela Daúda a Jen Lien-kcha. Prvního sleduji od roku 2014, kdy se poprvé objevil na francouzské literární scéně. Myslím, že se může stát jedním z velkých frankofonních autorů. Toho druhého − kromě toho, že mám osobně velkou slabost pro Čínu (poštěstilo se jistý čas žít v Hongkongu) − , protože je nejen talentovaný, ale proměňuje se s každou svou knihou, pokaždé využívá jiné věci a často upravuje svůj styl podle tématu. Mám na mysli Čtyři knihy a O čem sní ve vesnici Tingů. Málo autorů je něčeho takového schopno.
Máte nějakou knihu, k níž se často vracíte?
Momentálně je to Kámel Daúd − Meursault, přešetření… Protože budu během festivalu moderovat setkání s ním, je lepší, když budu ovládat téma, no ne?
S dotyčnými spisovateli strávíte na festivalu jistě spoustu času. Kdybyste si měl vybrat jen jednoho z nich, s kým byste chtěl prodiskutovat nad sklenkou dobrého vína celou noc?
Těžká otázka, spisovatel vždycky není jako jeho knihy… Ale budiž, chtěl bych si povídat s Marií Iljašenko. Byla by to možnost, jak navázat na jednu z minulých nocí v jednom ostravském baru, kde jsem do pěti do rána diskutoval s Petrem Hruškou o rozdílech mezi francouzskou a českou poezií. A příležitost, abych prohloubil své znalosti.
