Platy učitelů, státní maturity, inkluze, tedy začleňování žáků s postižením − to jsou tři patrně nejdiskutovanější témata českého školství posledních měsíců. Hlubší a ve skutečnosti asi i palčivější problémy zůstávají v jejich stínu. Jak nedávno upozornil tuzemský odborník na vzdělání Daniel Münich, české školství nejvíc trápí odlišnost, nebo až nesmiřitelnost pohledů na roli školy a přístupů ke vzdělávání. Velké názorové rozdíly existují i uvnitř jednotlivých politických stran.

Jak vidí školství průmyslník

Dalibor Dědek, majitel firmy Jablotron

Zakladatel firmy Jablotron Dalibor Dědek.

Co by nemělo chybět škole, kam byste chtěli dávat své děti?

Učitelé typu Igor Hnízdo z Obecné školy.

Potřebuje školství známkovat v klasické škále 1–5?

Myslím si, že je to vhodné.

Je klíčová maturita z matematiky?

Ano!

Kolik dětí by podle vás mělo sedět ve třídách, aby byla výuka efektivní?

Myslím, že pro výuku teorie zvládne schopný pedagog možná až 40 žáků. Na praktická cvičení však musí být třídy členěny do skupinek s nejvýše 15 žáky.

Kdybyste dnes mohl jít znovu do školy, co byste se tam chtěl naučit?

Chtěl bych tam hlavně nalézt skutečné pedagogy, kteří rozumí tomu, co mají učit, ale hlavně to umí atraktivní a srozumitelnou formou předat.

Má cenu reformovat stávající školství, nebo je zapotřebí budovat paralelní systém?

Zastavme proboha neustálé reformy. Jsem zastáncem evolučního zdokonalování namísto pokusů.

Máte nějakou ideální zahraniční předlohu vzdělávacího systému?

Ne. Ale myslím, že vše je otázkou kvalitních a motivovaných učitelů a přístupu rodičů. Podívejte se, jaké výsledky mají v našich školách děti Vietnamců. Možná jejich tlak na vzdělání nese lepší výsledky než přemíra pěstování osobností školáků.

Vyřeší problém vzdělávání vyšší platy učitelů?

Pokud by byly nastaveny tak, aby do školství přilákaly skutečně schopné pedagogy, tak ano.

Měli by rodiče přispívat na vzdělání svých dětí?

Ano. Alespoň symbolicky. Co je zdarma, to nemá v lidském vnímání hodnotu. Zavedl bych ale to, že pokud má student dobré výsledky, je mu školné kompenzováno.

Zatímco se veřejná debata o školství a vzdělávání dál zadrhává a rozptyluje do různých směrů, odehrává se postupná, ale o to důležitější změna. Necelých 250 let od uzákonění povinné školní docházky se čím dál víc omezuje monopol státu na to, co a jak učit. Po soukromých středních školách přibývá stále více privátních základních škol. Nový trend táhne generace současných rodičů, kteří hledají co nejkvalitnější a co nejvstřícnější způsob vzdělání pro své děti. A chtějí ovlivňovat, jak má správná škola vypadat.

Kromě rodičů, církví a dalších zřizovatelů soukromých škol se o slovo více hlásí také velcí byznysmeni. Jak ukazuje příklad Martina Romana, někdejšího šéfa ČEZ, nemusí jim stačit role pouhých mecenášů. Chtějí nechat otisk také coby proroci nové pedagogiky.

Počtem zatím soukromé školy ty veřejné zdaleka neohrožují. Co se ale rýsuje už nyní, je vznik paralelního, kvalitnějšího vzdělání, které je do značné míry vyhrazeno pro rodiny s nadprůměrnými příjmy. Ministerstvo školství se ale rizikem elitářství zatím nezdá být znepokojeno.

Čtyřicátník Pavel o sobě může s klidem říct, že je spokojený a hrdý otec. Jeho syn navštěvuje už třetím rokem osmileté soukromé gymnázium Open Gate, které před jedenácti lety založil nejbohatší Čech Petr Kellner. Dostal se tam po úspěšných přijímacích testech. Ve výborných výsledcích pokračuje a čerpá stipendium. Ostatně díky tomu si příjmově spíše středostavovská rodina může studium jediného potomka dovolit, hradit plnohodnotné školné by bylo nad její možnosti.

Se systémem výuky i znalostmi, jaké syn v Kellnerově gymnáziu dostává, je Pavel téměř bez výhrad spokojený. Státní škola ve srovnání s tím prohrává na plné čáře − v prostředí (Open Gate má moderní areál v Babicích u Prahy), erudici a zároveň lidském přístupu pedagogů, v důrazu na porozumění a zpracování informací, kritické myšlení a diskusi, ale zároveň náročnosti v podobě mezinárodních standardů. Po nástupu do primy si syn jen pomalu zvykal na pobyt v internátu, který je pro stipendisty povinný, postupně si ale na pravidelné odloučení od rodičů zvykl. "Mám samozřejmě dobrý pocit z toho, že dítě bude mít po absolvování gymnázia otevřené dveře na zahraničních univerzitách s dobrým jménem," říká Pavel.

Studium na Open Gate i na jiných soukromých školách láká v posledních letech stále více českých rodin. Zájem se přitom nesoustřeďuje jen na ty nejprestižnější. Co za tím je? Generace současných otců a matek vzdělání potomků přikládá mnohem vyšší prioritu, než tomu bylo dřív. Ty tam jsou doby, kdy rodiče své šestileté dítě předali systému a brali jako danou věc, že jsou to škola a stát, kdo určuje pravidla. A podvědomě se smiřovali s tím, že styl výuky v sobě nezapře dědictví z dob Rakouska-Uherska. Zato dnešní rodiče jsou mnohem emancipovanější, rádi by učitelům a ředitelům mluvili do řemesla, a to už od prvních let vzdělávání svých potomků. Chtějí dokonce ovlivňovat a přetvářet školství podle svých představ. Jenže spíše stagnující systém veřejného školství jim často není schopen vyhovět.

Jak vidí školství dlouholetý bankéř

Pavel Kavánek, bývalý šéf ČSOB

EK37 20f kavA nek Libor FojtA k

Co by nemělo chybět škole, kam byste chtěl dávat své děti?

Radost, inspirace, rozmanitost. Podpora celistvého rozvoje, nejen rozumu.

Potřebuje školství známkovat v klasické škále 1–5?

Instituce školství to asi potřebuje, vzdělanosti a výchově to ubližuje.

Je klíčová maturita z matematiky?

Matematika à la Hejný nebo Khan Academy je důležitá, maturita ne – životní dovednosti jsou důležitější.

Kolik dětí by podle vás mělo sedět ve třídách, aby byla výuka efektivní?

Děti by ve třídách sedět neměly. Pro různá témata je třeba nalézat vhodný počet.

Kdybyste dnes mohl jít znovu do školy, co byste se tam chtěl naučit?

Nenásilnou komunikaci, respektive empatické naslouchání.

Má cenu reformovat stávající školství, nebo je zapotřebí budovat paralelní systém?

Reformovat stávající školství nejde. Je třeba postavit nový tvar. Paralelní rozmanité přístupy mohou být inspirací pro jeho jednotlivé součásti.

Máte nějakou ideální zahraniční předlohu vzdělávacího systému?

Nejednu. Nikoliv pro "školství", ale pro vzdělávací systém se dá nalézt spousta vhodných a inspirativních součástí.

Vyřeší problém vzdělávání vyšší platy učitelů?

Nevyřeší, ale mohou pomoci.

Měli by rodiče přispívat na vzdělání svých dětí?

Ano, je nutné, aby rodiče přispívali (nefinančně) svým zájmem a podporou a neodkládali pasivně děti do školy.

Zatímco soukromé střední školy, hlavně pak gymnázia vznikaly už od devadesátých let, v posledním období se zájem rodičů přesouvá k nestátním základním školám. Jenom v letošním roce jich přibyly rekordní čtyři desítky. Že jde o dlouhodobější a sílící trend, dokazuje srovnání za několik uplynulých let. Od školního roku 2010/2011 se počet soukromých základních škol vyjma církevních zvýšil podle ministerských statistik ze 74 na více než dvojnásobek. Počet církevních základních škol stoupl do loňského školního roku z 31 na 40 škol. Naopak veřejný sektor musel několik desítek škol odepsat. Například obce jako největší zřizovatel přišly za uplynulých pět let o více než 30 škol, počet škol vedených pod kraji se snížil o dvacet. Stát a samosprávy nicméně stále dominují − z více než 870 tisíc žáků jich do soukromých a církevních základních škol v posledním školním roce chodilo pouze necelých 16 tisíc. Ze zhruba 4100 základek připadá na nestátní pouze asi pět procent škol.

Také "vzpoura" rodičů proti veřejnému školství je zatím menšinovou záležitostí. Podle loňské ankety společnosti Projekt Kalibro, která poskytuje školám srovnávací testy a dotazníkové výzkumy, je většina rodičů s kvalitou veřejných základních škol stále celkově spokojená. Nespokojených ale postupně přibývá. "Početně posiluje skupina rodičů, která má na průběh a výsledky vzdělávání svých dětí vyšší nároky a současně dostatek schopností a prostředků za těmito nároky jít," zdůrazňuje ředitel Kalibra David Souček. Náročnější bývají hlavně vysokoškolsky vzdělaní lidé. V loňském dotazníku vyjádřili menší spokojenost než rodiče s nižším vzděláním například v tom, jak škola jejich děti učí cizí jazyky nebo pomáhá k rozvíjení podnikavosti. "Kromě obecně vyšších nároků na školu mají i vyšší zájem zapojit se do jejího života nebo se podílet na některých jejích rozhodnutích," doplňuje Souček.