Moderní zemi dobře poznáte podle množství papírů, které po vás chtějí tamní úřady.

Tak například v Česku, když žádáte o rodičovský příspěvek podle platu muže a jste tím mužem, musíte nejdřív ke svému zaměstnavateli, aby vám vystavil dokument potvrzující váš příjem za určité období. K tomu musíte vyplnit formulář a pak na Úřad práce.

A to v pondělí ráno. Možná ve středu. Jindy je to nejisté. Třeba na pátek úplně zapomeňte. A to ani když vám bude úřednice po telefonu tvrdit: "Jasně, v pátek by to mělo normálně na podatelně jít". Nešlo to.

Pondělí ráno je jistota. Později se už v čekacích prostorách začínají hromadit nešťastní a vystresovaní lidé, pak je obídek, pak se vždycky stane něco zvláštního, co nikdo neví, co to je a počet otevřených okénem klesne z ničeho nic z osmi na jedno, vzniknou ještě větší fronty, úsmévy na tvářích úředníků zmízí, pokud se tam někdy nějaké objevily... Zkrátka pondělí hned ráno je nejlepší.

Takže máte za sebou část, která se týká partnera a teď vás čeká ta druhá, ještě horší. Matka musí nejdřív vypátrat, pod kterou "sociálku" patří její zaměstnavatel. Když se jí to podaří, musí odtud získat potvrzení, že měla nárok na mateřskou (kterou už několik měsíců pobírá) a tudíž má nárok i na rodičovský příspěvek.

Pak se musí vyplnit další formulář, samotná žádost o příspěvek. Dále je třeba ofotit všechny občanky v domácnosti z obou stran a rodný list mimina, ale ten se, aby to nebylo tak jednoduché, musí dojít ještě úředně ověřit.

A už to skoro máte. Během celé té operace vás napadne mnoho věcí. Třeba jste velmi vděční, že nejste (pokud nejste) svobodná matka s vícero řvoucími dětmi bez vozu a peněz.

Ale také zasmějete. Třeba, když vám úřednice do telefonu rozkazovacím způsobem říká, že se budete muset kvůli jednomu z dotazníků osobně dostavit. Vy opáčíte, že nemusíte, že máte datovou schránku a úřad má povinnost s vámi komunikovat jejím prostřednictvím. Po chvilce, kdy se ze sluchátka ozývá jen "hmmmmm", úředníce přejde na velmi přátelský tón a prakticky prosí o to, abyste jí to poslali alespoň poštou, protože "ty datové schránky nám tu nějak zlobí a já to s tím ani moc neumím".

Člověk si nutně říká, proč to všechno nemůže být na jedné žádosti. Proč si některé údaje nemohou sdělovat úřady mezi sebou a musí jim je dodávat žadatel. Proč nemohou být formulace na formulářích psané lidskou řečí. Proč to prostě nemůže být jednodušší. Vždyť štěpíme jádro a spřádáme nanovlákna...

Dřív se tvrdilo, že musíme dohnat Západ. Tím už je dnes ale každý otrávený. Jednak jsme ho tedy zase tak moc nedohnali, a pak, ne všechno, co se odehrává na Západě, se vyplatí dávat za vzor. Náš nový Západ bychom měli hledat jinde, zhruba 1460 kilometrů hodně na východ od nás. Tam, kde leží Estonsko.

Estonsko je země, kterou komunisté ničili o poznání déle a o poznání víc než devastovali tu naši. A je to také země, kde dnes odvolíte nebo podáte daňové přiznání ze svého domácího počítače nebo z mobilu. Sociální pomoc rodinám s nemluvňaty se tam nevyřizuje přes šest a více lejster či potvrzení. Stačí si otevřít stránky Eesti.ee a zadat číslo účtu, na který chcete, aby vám příspěvek přicházel.

Jen si to představte, už to nezabere dny nebo týdny, než všechno vyběháte. Desítky minut maximálně. Ten zbytek času můžete věnovat třeba potomkovi, pro kterého o příspěvek žádáte.

Takže, proč to nemůžeme mít také? Odpověď se nebude líbit: protože nějak zvlášť moc nechceme.

V Česku tradičně volíme spíš politiky velkých slov a malých činů a ještě jim to tolerujeme. Jsme příliš spokojení s tím, že bude líp. Někteří jsou dokonce nadšeni, že se tu teď děsně bojuje s korupcí, až do zemdlení a vyčerpání všech dotací na rekreační střediska.

O té příliš velké smířlivosti mě přesvědčují i reakce facebookových známých, kterým jsem se nedávno s výše popsanou zkušeností svěřil. Prý je "tohle ještě v pohodě. Zkus si dělat třeba sám daně". Jenže to je právě ten problém. Pochopitelně, že to jde zvládnout. Otázka ale je, jestli to chceme absolvovat. Není důvod, proč nezjednodušovat život, když to jde. A dokonce, když se to i při každých volbách slibuje.

Jsme možná až příliš ochotní poslouchat a dělat, co se po nás chce. Zapalovat barikády se kvůli tomu rozhodně nemusí, ale ani mávání rukou nad tím vším nás směrem na Záp... k Estonsku neposune.