MĚL SAMOZŘEJMĚ PRAVDU. Krátce po třetí hodině, když shromáždění povstalo, aby pozdravilo přicházející Josephine Wallingerovou, Amelie zaujala důstojnou pózu hlavy a šéfky a řeč jejího těla ani náznakem neprozradila, že by ten, kvůli němuž přišly tři stovky smutečních hostů, pro ni byl víc než jen kolega, jehož si vážila.

Kell měl ovšem během bohoslužby zvláštně nezúčastněný pocit. Zpíval chvalozpěvy, poslouchal čtení, přikyvoval při farářově smuteční řeči, jež vzdávala patřičně mlhavý hold „nezištnému a skromnému muži věrně sloužícímu své vlasti“. A přece byl Kell neklidný.

Později, když se prodíral ke hrobu, uslyšel, jak nějaký smuteční host, jehož neviděl, vyslovil jméno „Hammarskjöld“ a bylo mu jasné, že konspirační teorie nabírá tempo. Dag Hammarskjöld byl Švéd a generální tajemník OSN, který zahynul v roce 1961 při leteckém neštěstí během cesty kvůli zajištění mírové dohody, jež měla zabránit občanské válce v Kongu. Hammarskjöldův DC 6 se zřítil do lesa v bývalé Rhodesii. Někteří tvrdili, že letadlo sestřelili žoldnéři, jiní zase, že za sabotáží letu stála samotná SIS spolu se CIA a jihoafrickou tajnou službou.

Kniha

Charles Cumming

Ruské kolo

2016, Nakladatelství Vyšehrad, přeložil Pavel Kolmačka, 360 stran, 298 korun

Když se Kell v neděli o Wallingerovi dověděl, neodbytně se mu vnucoval pocit, že v pozadí se skrývá nějaká špinavá hra. Nedokázal přesně říct, proč ten pocit má – až na to, že pokud šlo o předletové kontroly, Paula vždycky znal jako puntičkářského, téměř paranoidního pilota. Šeptem vyslovená zmínka o Hammarskjöldovi ho však v jeho podezření utvrdila.

Jak se tak rozhlížel po anonymních tvářích špiónů, přízracích dávných operací tuctu různých tajných služeb, Kell tušil, že někdo na tomhle hřbitově plném lidí ví, proč letadlo Paula Wallingera spadlo.

Smuteční hosté, snad dvě stě mužů a žen, se vlekli kupředu a tvořili kolem hrobu neurčitý obdélník, v deseti řadách po každé straně. Kell viděl důstojníky CIA, zástupce kanadské tajné služby, tři lidi z Mossadu a také kolegy z Egypta, Jordánska a Turecka. Když farář odříkával modlitbu, Kell v duchu ohledával vrstvy tajností tvořících se kolem špióna jako strup a přemítal, jakého hříchu se Wallinger dopustil, jakou zradu odhalil, že ho to stálo život.

Tlačil snad příliš na Sýrii a Írán? Překazil operaci SVR v Istanbulu? A proč Řecko, proč Chios? Třeba je oficiální verze správná: na vině je technická závada. A přece se Kell nemohl zbavit pocitu, že jeho přítel byl zavražděn. Vůbec nebylo nepravděpodobné, že letadlo někdo sestřelil.

Když spouštěli Wallingerovu rakev, pohlédl vpravo a uviděl Amelii, jak si utírá slzy. Dokonce i Simon Haynes se zdál zdrcen zármutkem.

Kell zavřel oči. Uvědomil si, že poprvé po dlouhých měsících se tiše modlí. Pak se odvrátil od hrobu a cestou zpátky ke kostelu přemítal, zda na nějakém pohřbu SIS za dvacet let někdo na venkovském hřbitově vysloví šeptem slovo „Wallinger“ jako zkratku pro vraždu a kamufláž.

Ani ne po hodině zamířily zástupy smutečních hostů na Wallingerovu farmu – pro smuteční slavnost tam byla přichystána stodola poblíž hlavní budovy.

Na improvizovaných stolech na podpěrách čekaly spousty koláčků a bílých trojúhelníkových sendvičů se sýrem. K dispozici bylo víno a whisky a dvě starší dámy z vesnice podávaly špičkám transatlantické zpravodajské komunity čaj a Nescafé. Bývalí kolegové Kella zdravili se směsicí nadšení a lítosti, většina však byla příliš prohnaná a vypočítavá, než aby srdečně dala najevo, že s debaklem svědka X soucítí. Jiní se z tamtamů tajné služby doslechli o Kellově rozvodu a kladli mu útěšně ruku na rameno, jako by truchlil nebo mu diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc. Neměl jim to za zlé. Co jiného by lidé měli v takové situaci dělat?

Květiny nakladené na Wallingerovu rakev byly nyní umístěny do jednoho kouta stodoly. Kell postával venku a kouřil cigaretu, když uviděl Wallingerovy děti – syna Andrewa a dceru Rachel –, jak se sklánějí nad květinovými dary, čtou si kartičky a některé si navzájem ukazují. Mladšímu z nich Andrewovi bylo dvacet osm a pracoval prý v Moskvě jako bankéř. Starší Rachel už Kell neviděl přes patnáct let, a když u hrobu podpírala matku, zaskočila ho její důstojnost a půvab. Andrew zoufale oplakával ztraceného otce, zatímco Josephine zírala do černého hrobu, zcela strnulá. Kell usoudil, že nejspíš po prášcích. Rachel však zachovala záhadný klid, jako by znala tajemství, díky němuž si uchovala pokojnou mysl.

Zamáčkl cigaretu a napůl ucha poslouchal místního farmáře vyprávějícího rozvláčnou historku o větrných farmách, když postřehl, že Rachel se sklonila a vytáhla kartičku připevněnou k malé kytici na protější straně stodoly. Stála sama několik metrů od Andrewa, Kell však jasně viděl její tvář. Viděl, jak pohled jejích tmavých očí při čtení kartičky zpřísněl a jak jí tváře zrudly hněvem.

To, co udělala vzápětí, jej šokovalo. Sklonila se, rychlým švihem zápěstí mrštila květinami, jež s neslyšným žuchnutím narazily na bílou zeď. Kartičku pak Rachel zastrčila do kapsy kabátu a vrátila se k Andrewovi. Nic neřekla. Jako by do toho, co viděla, nechtěla bratra zatahovat. Po chvíli se Rachel otočila a vracela se kolem stolů, načež ji zastavila žena středního věku v černém klobouku. Kell měl dojem, že kromě něho tu scénu nikdo neviděl.

Ve stodole začalo být horko a Rachel si po několika minutách sundala kabát a přehodila ho přes židli. Neustále si povídala s hosty, kteří si přáli vyjádřit jí soustrast. V jednu chvíli se rozesmála a všichni muži se otočili a zadívali se na ni.

O Rachel se v tajné službě povídalo, že je krásná a inteligentní. Kell si vybavoval, jak dva mužští kolegové, kteří připravovali vánoční večírek, na ni dělali narážky. Byla ale jiná, než jak si ji představoval. V jejím chování bylo cosi důstojného a ráznost, s níž zlikvidovala květiny, soudnost, s níž zvládala své emoce a neztrácela ze zřetele okolní prostředí, to vše na Kella zapůsobilo.

Po nějaké době se vydala na druhý konec stodoly. Stála nejméně patnáct metrů od kabátu. Kell, v ruce talíř se sendvičem a koláčkem, zamířil k židli, sundal si svůj vlastní kabát a přehodil jej přes židli vedle Rachelina. Zároveň sáhl do její vnější kapsy a vytáhl kartičku.

Pohlédl na druhý konec stodoly. Rachel ho neviděla. Stále byla zabrána do hovoru zády k židli. Kell rychle vyšel ven, přešel příjezdovou cestu a vstoupil do domu Wallingerových. V hale se motalo pár lidí – hostů hledajících koupelnu, personálu nosícího jídlo a pití z kuchyně do stodoly. Kell se jim vyhnul a šel nahoru.

Dveře koupelny byly zamčené. Potřeboval místo, kde by ho nikdo nerušil. Zahlédl plakáty Pearl Jam a Kevina Pietersena v místnosti dál v chodbě – zamířil tam a ocitl se v Andrewově pokoji. Nad dřevěným stolem visely zarámované fotografie z času jeho studií na Etonu a také různé čepice a sportovní trofeje. Kell za sebou zavřel dveře. Vytáhl z kapsy kartičku a otevřel ji.

Text byl psán v nějakém východoevropském jazyce, Kell předpokládal, že v maďarštině. Napsaný byl rukou na malém bílém kartonu s vytištěnou modrou květinou v pravém horním rohu.

Szerelmem. Szívem darabokban, mert nem tudok Veled lenni soha már. Olyan fájó a csend amióta elmentél, hogy még hallom a lélegzeted, amikor álmodban néztelek.

Rozuměla tomu Rachel? Kell položil kartičku na postel a vytáhl svůj iPhone. Text ofotil, vyšel z pokoje a vrátil se do stodoly. Rachel nikde neviděl, a tak ze židle sundal svůj kabát a kartičku vrátil do kapsy jejího kabátu. Měl ji nanejvýš pět minut. Když se otáčel, uviděl ji, jak se vrací do stodoly a jde za matkou. Kell zamířil ven na cigaretu.

Amelie stála sama před domem jako někdo, kdo po večírku čeká na taxi.

„Co jsi měl v plánu?“ zeptala se ho.

Kell si zprvu myslel, že ho zahlédla, jak vytahuje kartu. Pak z Ameliina výrazu pochopil, že se obecně vyptává na jeho život.

„Myslíš poslední dobou? V Londýně?“

„Ano, poslední dobou.“

„Chceš upřímnou odpověď?“

„Samozřejmě.“

„Srát na všechno.“

Amelie na Kellovu otevřenost nezareagovala. Obyčejně by se usmála nebo by se na oko zatvářila pohoršeně. Byla však vážná, jako by konečně vyřešila problém, který ji už dlouho trápil.

„Takže jsi v posledních týdnech neměl co na práci?“

Kell pocítil záchvěv optimismu – jako by se jeho karta obracela. Tak se zeptej, říkal v duchu. A vrať mě zpátky do hry. Zadíval se přes údolí s linkami kamenných zídek a vzdálenými ovcemi a myslel na dlouhá odpoledne strávená oprašováním své arabštiny v SOAS, na dovolenou, kterou strávil sám v Lisabonu a Bejrútu, na kurz irské poezie dvacátého století, který absolvoval na City Lit.

„Mám pro tebe práci,“ pravila. „Zmínila bych se už dřív, ale před pohřbem se mi to nezdálo vhodné.“

Kell uslyšel křupání štěrku – kdosi šel směrem k nim přes příjezdovou cestu. Doufal, že nabídka přijde dřív, než je někdo v půli hovoru přeruší. Nechtěl, aby si to Amelie rozmyslela.

„Co je to za práci?“

„Jel bys kvůli mně na Chios? Do Turecka? Zjistit, co Paul před smrtí chystal?“

„Ty nevíš, co chystal?“

Amelie pokrčila rameny. „Ne všechno. V osobní rovině. To člověk nikdy neví.“

Kell pohlédl na mokrou zem a s pokrčením ramen přisvědčil. Většinu svého pracovního života věnoval úkolu prověřování soukromí, a nakonec – co člověk ví o pohnutkách a myšlenkách těch nejbližších?

„Paul neměl žádné operační důvody jet na Chios,“ pokračovala Amelie.

„Josephine si myslí, že tam jel pracovně, expozitura ale nevěděla, že tam jede.“

Kell usuzoval, že Amelie předpokládá něco, co bylo vzhledem k Wallingerově pověsti a minulosti pravděpodobné: že na ostrově byl s nějakou ženou a že pečlivě zametal stopy.

„Dám Ankaře vědět, že přijedeš. Červený koberec, volný přístup všude. Totéž v Istanbulu. Dají ti k dispozici všechny důležité svazky.“

Bylo to jako dostat po prohlídce zdravotní potvrzení. Kell na ten okamžik čekal celé měsíce.

„To bych mohl,“ řekl.

„Máš plný plat, že ano? Od Francie, viď?“

Byla to čistě řečnická otázka.

„Dostaneš řidiče a všechno potřebné. Zařídím, abys tam měl krycí identitu, budeš to potřebovat.“

„Budu to potřebovat?“

Vypadalo to, jako by si Amelie nechávala pro sebe nějakou zásadní informaci. Kell si uvědomil, že neví, do čeho se pouští.

„Úplně nezbytné to není,“ odvětila, její následující poznámka však jen posílila podezření, že ve hře je cosi jiného.

„Prostě si jen dávej pozor na Amíky.“

„Co tím myslíš?“

„To se dozvíš. Teď by to bylo složité vysvětlování.“

Překvapila ho naléhavost, s níž mluvila.

„Co přede mnou tajíš?“

„Prostě zjisti, co se stalo,“ odpověděla rychle. Uchopila jeho zápěstí zakryté rukavicí a stiskla tak silně, jako by zastavovala krev prýštící z rány. Ameliiny klidné oči se zahleděly do Kellových a pak směrem ke smuteční slavnosti a na smuteční hosty v černém shromažďující se před stodolou.

„Proč byl Paul na Chiu?“ řekla hlasem plným trýzně, hlasem silné ženy zoufající si nad tím, že nedokázala uchránit muže, kterého možná stále milovala.

„Proč zemřel?“

Na okamžik si Kell myslel, že její vyrovnanost vzápětí vezme za své. Uchopil Ameliinu paži a také ji sevřel – byl její přítel a stál při ní. Síla se jí však vrátila rychle jako náhlý nápor větru ženoucího se přes farmu, a ať měl Kell na jazyku cokoli, už nebylo potřeba nic říkat.

„Je to prosté,“ řekla s náznakem rezignovaného úsměvu. „Prostě zjisti, proč jsme tady.“