Matteo Renzi působí mladě a svěže, zatímco se opírá o řečnický pultík a začíná svůj proslov. Únor roku 2014 se blíží ke svému konci a devětatřicetiletý politik, bývalý starosta Florencie, se právě stal nejmladším premiérem Itálie v historii.

O dva roky později to však vypadá, že se jeho éra pomalu chýlí ke konci. Problémy s nesplacenými úvěry, jež se v italských bankách kupí už léta, hrozí potopit nejen mladého premiéra, ale i jeho reformní snahy o zpevnění notoricky křehké italské vlády. Konec Renziho kabinetu by přitom podle průzkumů nejspíš vynesl k moci populistické Hnutí pěti hvězd, jež si pohrává s myšlenkou vystoupení z eurozóny. Problémy italských bank tak hrozí přerůst v politickou krizi na evropské úrovni.

Hledání ztracených peněz

Nejstarší fungující banka světa Monte dei Paschi di Siena vznikla předtím, než Kolumbus stihl objevit Ameriku. Dnes je však legendární finanční dům známý spíše jako symbol problémů, které sužují italský finanční sektor. Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu dosahují nesplacené úvěry v italských bankách 360 miliard eur, a rovnají se tak 18 procentům všech půjček poskytnutých italskými bankami. Podle zátěžových testů, které evropští regulátoři zveřejnili koncem července, by při simulovaném černém scénáři skončila Monte dei Paschi di Siena v bankrotu − a z testovaných domů si tak odnesla nejhorší hodnocení. A nepříliš dobře si vedly i další italské banky.

Monte dei Paschi di Siena, a do budoucna potenciálně i další finanční domy na Apeninském poloostrově, tak budou naléhavě potřebovat doplnit kapitál. Možnou záchranu bank ze strany vlády však komplikují nová pravidla pro pomoc finančním institucím, jež v Evropské unii platí od začátku tohoto roku. Ta jasně říkají, že než vláda sáhne po penězích daňových poplatníků, musí se na záchraně bank podílet i akcionáři a věřitelé.

To bývají zpravidla institucionální investoři, kteří se investováním živí, a měli by tak být schopni rizika investice rozpoznat a nést za ně odpovědnost.

V případě Itálie však požadavek na spoluúčast věřitelů ohrožuje často obyčejné Italy, kteří do bankovních dluhopisů vložili své (někdy i celoživotní) úspory. Zatímco ve většině evropských zemí jsou drobní střadatelé zvyklí své úspory zhodnocovat na spořicích či terminovaných účtech, v Itálii se rozšířil zvyk nakupovat dluhopisy finančních domů. Domácnosti tak dnes drží celou třetinu dluhopisů italských bank. Spolu s novými evropskými pravidly tato skutečnost tvoří toxický mix, protože záchrana finančních domů z peněz daňových poplatníků znamená potopit i úspory mnoha obyčejných Italů − a tedy i voličů, kteří budou připraveni své rozhořčení dát jednoznačně najevo v nejbližších volbách.