Dopady brexitu mohou třicetileté české architektce Jitce Pucandlové pořádně zkomplikovat život. Svého přítele, také začínajícího architekta původem z Itálie, poprvé potkala na studijním pobytu v belgickém Gentu.

"Jsme generace Erasmus," říká. "Jsme takoví rozlítaní." Tři dny poté, co v roce 2013 nastoupila v londýnské kanceláři Evy Jiřičné, se potkali znovu. "Znali jsme se už jako spolužáci. Od prvního dne to bylo jasné," vzpomíná na osudové setkání.

Po třech letech na scénu vstoupil brexit. "Nejsme schopni se shodnout na tom, kam bychom šli," vysvětluje po telefonu z Londýna. "Stěhovat se do Itálie je jako nosit dříví do lesa. Itálie má snad největší koncentraci architektů na světě," říká Pucandlová se smíchem. V Česku by její přítel zase velmi pravděpodobně navždy zůstal cizincem. Zvládnout jazyk by pro něj bylo příliš těžké. "Takže nevíme. Utěšuje nás, že máme evropské pasy," pokračuje. "Oproti mladým Britům máme výhodu, že se můžeme sebrat a jet. Kdyby nás tu někdo začal šikanovat, byl by to pro mě problém. Londýn není moje vymodlená destinace a dokážu si představit, že se přesuneme jinam." S přítelem se nakonec dohodli, že "to budou řešit, až to přijde".