Kdo o téhle hospůdce nikdy neslyšel, může si při vstupu dovnitř pomyslet, že narazil na nějakou rychloobrátkovou knajpu. Hned za vchodem vpravo výčep, za rohem místnůstka s jediným oknem a pěti úzkými stoly, jejichž povrch navozuje vzpomínky na fádní umakartový nábytek z éry socialismu, stěny s prostým dřevěným obložením a věšáky na šaty, nahoře na zdi kovový větrák. Konzumuje se tu hojně na stojáka, už dopoledne se kolem výčepu tvoří hrozen návštěvníků. Popelníky a charakteristický odér zase napovídají, že hlavně večer tu bývá dost zakouřeno.

Skepsi neznalého hosta, tedy pokud je aspoň trochu všímavý, nahlodá několik detailů. Předně se tu čepuje Prazdroj, ten zpravidla v nějakých špeluňkách nenajdete. Trochu podezřele se jeví i chlapík s natočeným knírem obsluhující pípu, který dělá dojem zkušeného mistra. A namísto obvyklého utopence nebo nakládaného hermelínu se jako první na tabuli nabízí talián.