Psát každoroční hospodářské doporučení pro Česko byla v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jedna z nejjednodušších věcí. Vezmete všechny doporučení z minulého roku a jen je překopírujete do nové zprávy. A jen pro jistotu zkontrolujete, jestli čirou náhodou čeští politici některé z dekádu doporučovaných opatření omylem neschválili. Proto i letos čteme ve zprávě o potřebnosti reformy důchodů, neefektivitě veřejné správy či absenci dlouhodobé fiskální politiky. Ale letos je ve zprávě něco navíc. OECD nás celkem jasně varuje, že od hospodářské krize stagnuje produktivita práce, konvergence ke zbytku Evropy se zastavila. Ekonomika sice opět utěšeně roste, ale v peněženkách to není příliš vidět. Zdroje růstu se v Česku vyčerpaly. Frustrace z toho, že rakouské a německé příjmy jsou pořád hodně daleko, přitom narůstá. A podniky i politici ve veřejné sféře čím dál více čelí požadavkům, aby přidávali na platech, i když tomu produktivita práce neodpovídá. Česko dostoupalo po letech přibližování se Západu pod skleněný strop a nezdá se, že by mělo po ruce kouzelný výtah pana Wonky, kterým strop dokáže prorazit.

Daleko za Rumuny

OECD je ve zprávě ještě galantní, když produktivitu práce v Česku srovnává jen se Slovenskem, Rakouskem a Dánskem. Slovensko přidává, tamní pracující vytvoří rok od roku větší hodnotu za odpracovanou hodinu. Kdyby OECD seřadilo všechny země postkomunistického Východu, o kterých si nabubřele myslíme, že jsou sto let za námi, to by bylo teprve překvapení! Pokud krizový rok 2010 bereme jako výchozí bod pro všechny státy, dramaticky narostla produktivita práce u Rumunů − skoro o čtvrtinu. Činili se i Lotyši, Litevci, Poláci, Slováci. A abychom si nemysleli, že nám ujíždí vlak jen před východem Evropy, přidejme i Chorvaty. My bohužel se Slovinci a Maďary patříme do kategorie zemí, které se od krize potácí na svém a jsou rády, že to není horší. V ekonomické teorii se tomu říká past středního příjmu − s tím, co máte, někam dostoupáte a pak už se jen díváte na ostatní, jak vás předbíhají. Pokud Česko nevymyslí, jak učinit českou práci konkurenceschopnější, čeká nás nejspíše opakování příběhu Španělska či Portugalska, které se po raketovém růstu 80. let přestaly najednou na zbytek Evropy dotahovat.