Ptá se intelektuál Čecha: "Co je větší problém ve vztahu k EU - nevědomost, nebo nezájem?" Čech odpoví: "Nevím. A ani mě to nezajímá." Vtip, kolující mezi českými úředníky v Bruselu, shrnuje domácí postoj k Evropské unii. Původní opatrné nadšení pramenící zejména z očekávání, že bychom se díky vstupu do této organizace před 12 lety definitivně stali opětovnou součástí Západu, dávno vzalo zasvé.

Postupem času převládla jak v politice, tak u veřejnosti někdy oprávněná, ale často iracionální nedůvěra a rezignace na vše "evropské". Podle pos ledního průzkumu Eurobarometru mají Češi po Řecích druhý nejskeptičtější postoj k EU. To se negativně odráží i v oblastech, které si jen málokdo připustí. Jednou z nich je i pozice českých úředníků v Bruselu.

V hlavním městě Belgie dnes pro evropské instituce pracuje několik stovek Čechů, kteří mimo jiné tlačili na přijetí českého služebního zákona, propočítávají, kolik má který stát odvádět do rozpočtu EU, nebo vymýšlejí novou regulaci bank. Typickým krajanem v Bruselu je absolvent Vysoké školy ekonomické mezi 35 a 40 lety, který už během studia pobýval v zahraničí a poté aspoň krátce pracoval pro mezinárodní korporaci. Život v Belgii si nijak zvlášť nepochvaluje a stýská se mu po domově a kupodivu i lépe fungující dopravě nebo službách v Česku.

I když zde Češi se svými rodinami tvoří komunitu dvou až tří tisícovek lidí, nebudují diasporu, jež by příliš držela při sobě. Totéž platí o jejich spojení s českým státem, který je donedávna přehlížel. A přicházel tak nejen o neformální vliv v ústředí EU, ale také o cenné informace, co se tam chystá.

Kancelář má v jednom z nejvyšších pater prosklené budovy Charlemagne v centru Bruselu, chodí ve skvěle padnoucím obleku, pracuje 10 až 12 hodin denně, a když přijde večer z práce, ještě prochází maily, kterých mu za den dorazí 300 až 400. "Mám jednu z nejzajímavějších pozic, kterou může člověk v komisi získat," říká Alexandr Hobza, asistent generálního ředitele, tedy šéfa jednoho z nejdůležitějších "ministerstev" Evropské komise pro hospodářské a finanční záležitosti. "Člověk ale musí vždycky za pozitivní věci zaplatit," komentuje fakt, že na rodinu už mu moc času nezbývá.

Jde o typickou výpověď vysoce postaveného českého euroúředníka. Prestižní práce v mezinárodním prostředí je jedním z hlavních důvodů, proč Češi za kariérou do Bruselu odcházejí. Atraktivní jsou ale i zdejší, na domácí poměry velkorysé platy. Ty se v Evropské komisi, která je mezi institucemi jednoznačně největším zaměstnavatelem, pohybují od 4400 eur (118 800 korun) pro nastupujícího vysokoškoláka bez praxe až po 18,5 tisíce eur (500 tisíc korun) v případě vrcholových manažerů po čtyřech letech služby. "Eurokrati" mají další výhody, jako jsou nízké daně, přídavky na domácnost, děti a partnera bez práce a další nedaněné příplatky včetně bonusu za práci v zahraničí. Často tak jejich čistý plat převýší ten hrubý.

Navzdory tomu ale počet a hlavně zastoupení Čechů na důležitých manažerských postech v úřednické hierarchii neodpovídají neformální kvótě, založené na počtu obyvatel, tedy něco přes dvě procenta. A často neodpovídají ani schopnostem a výkonům lidí, jichž sem přišlo nejvíce v prvních letech po vstupu Česka do unie v roce 2004.

Přestože jsou zaměstnáni a placeni Evropskou unií, většina členských států si uvědomuje, jak důležité je mít své lidi na klíčových úřednických místech. Aniž by euroúředníci museli porušovat etický kodex, který pod hrozbou sankcí vyžaduje neutralitu, mají stále dostatek "legálních" možností, jak své zemi prospět. Právě u úředníků ze stejné země lze předpokládat vstřícnost, což se dá velice široce využívat.

Mezi evropskými institucemi je v tomto směru klíčová Evropská komise, která připravuje veškeré legislativní návrhy. Zásadní je fáze ještě před tím, než komise svůj návrh oficiálně představí. Je proto dobré mít možnost vidět do její "kuchyně" a získávat čas na přípravu vlastní pozice a hledání podpory u ostatních států.

Šok z kvót

Dobrým příkladem, jak jsou tyto neformální informace důležité, je loňská otázka kvót pro uprchlíky. Když Brusel v září představil povinný mechanismus na jejich umisťování do jednotlivých zemí, čeští politici tím byli naprosto zaskočení. "To byl výsledek toho, že s českými euroúředníky nefunguje dostatečná komunikace a že neexistuje návyk, že by se lidé z ministerstva vnitra nebo ze zastoupení bavili s českými kolegy v komisi a ptali se, co se chystá," říká Radko Hokovský, výkonný ředitel think-tanku Evropské hodnoty. "Často jsou tyto informace v neveřejném režimu, což ale neznamená, že jsou důvěrné a tajné, a tudíž je možné je získat. My ale o tuto možnost přicházíme."

Země jako Francie, Dánsko nebo už i Polsko mají propracovaný systém, jak přitáhnout lidi k práci v evropských institucích, informovat je včas o chystaných výběrových řízeních, připravit je na ně a pomáhat jim v kariérním růstu. Češi ale vždy přicházeli do Bruselu z čistě vlastní iniciativy, a dokonce jakoby své zemi navzdory.

"O Češích se říká, že jsou zápecníci a sedí doma. Ale všichni ti, kteří se sem dostali, jsou důkazem, že je to jinak. Protože pro to, že sem půjdou, se rozhodli sami za sebe, aniž je sem někdo tlačil," říká Ladislav Miko, který je zástupcem generálního ředitele na Generálním ředitelství pro zdraví a bezpečnost potravin.

Důsledkem dlouholeté rezignace na využívání vlastních lidí v Bruselu je fakt, že Česko výrazně zaostává i za menšími souputníky v tom, jak je zastoupeno ve středním a vyšším managementu EU (viz tabulka níže). Češi na rozdíl od Slováků, Estonců nebo Slovinců dosud nemají v Evropské komisi ani jednoho generálního ředitele, tedy nejvyšší úřednickou šarži odpovídající pozici ministra.

Počty univerzitně vzdělaných kariérních úředníků EU

Podle neoficiálních kvót by přitom měli mít nejméně jednoho generálního ředitele a tři ředitele. Nejvýše postavený je tak zástupce generálního ředitele Ladislav Miko. Loňský pokus prosadit jej do funkce historicky prvního českého generálního ředitele - byť by jím byl poněkud příznačně rodilý Slovák - z více důvodů nevyšel.