Éra liberální Evropy končí, na scénu se dere populistická a nacionalistická pravice. Po jejím vzestupu ve Francii, v Řecku či ve Skandinávii přichází na řadu sousední Německo a Rakousko, kde kandidát svobodných Norbert Hofer získal téměř polovinu hlasů v prezidentských volbách. Navíc našla společný program. Stmeluje ji euroskepticismus a antiislamismus, respektive odpor vůči uprchlíkům. Nejde přitom o abstraktní témata, ale o zcela hmatatelné věci jako nezaměstnanost, dostupnost sociálních dávek a bydlení, rozpad sociální struktury měst a obavy o bezpečnost.

Krajní pravice už často bývá druhou či třetí nejsilnější politickou stranou. Za jejími volebními úspěchy například ředitel německé pobočky GfK Ulrich Reinhardt vidí velkou nejistotu mezi evropským obyvatelstvem. Další vzestup, zejména pokud k němu dojde na více místech najednou nebo v klíčové Francii, může pohřbít současnou podobu Evropy. Pravicoví lídři otevřeně mluví o vystoupení z eurozóny a likvidaci Evropské unie, sílí antiamerikanismus a rostou sympatie k Putinovu Rusku. I kdyby na takový scénář nedošlo, tlak populismu mění politiku klasických stran. "Idea jednotného evropského státu byla iluzí," posteskl si předseda Evropské rady Donald Tusk s tím, že se kontinent utápí v nacionalistické politice.

Ikonou krajní pravice se stává Marine Le Penová, šéfka nejvlivnějšího populistického uskupení, francouzské Národní fronty. Své názory, odpor k multikulturalismu, Bruselu i Washingtonu už prosazuje ve střední Evropě. Měla i hlavní slovo na setkání lídrů krajní pravice v Miláně, kde vyjádřila přesvědčení, že všichni konečně vystoupí z opozice. Sama hraje nejvyšší hru: v příštím roce nebude usilovat o nic menšího než o prezidentský úřad, o faktickou vládu nad Francií.

Změna tváře

Strany z krajně pravicového tábora se ale v posledních letech změnily. S výjimkou Itálie, Řecka a i Slovenska minulost před rokem 1945 nepřipomínají, odmítají s ní být spojovány a kombinují v různých dávkách nacionalismus, autoritářství a měkčí formy rasismu. Často se hovoří o politice "odďábelšťování". Snaží se zbavit nálepky násilníků a radikálů a chtějí získat podporu širokých vrstev. V minulosti také k voličům pravicových populistů patřili lidé odsunutí na okraj společnosti a špatně placení dělníci, které moderní levice hodila přes palubu. Národní fronta ve Francii nově vystupuje jako středopravicové uskupení a zmíněná postfašistická CasaPound Italia se snaží o průnik mezi vysokoškoláky.

Krajní pravice dobývá Evropa - ilustrace Dominik MiklušákPodle programu lze krajní pravici také rozdělit do dvou táborů. Francouzská Národní fronta je etatistická a s prvky sociálního šovinismu, což znamená důraz na sociální zabezpečení, které se však týká jen bílých. "Nemá to socialistický charakter, spíše jde o využití sociálních představ někdejších konzervativních stran. Ve zkratce jde o to, že se stát postará, aby sociálně slabí neumírali hlady, ale o jejich pozvednutí se už zajímat nemá," podotýká Jan Charvát z Institutu politologických studií UK. Spojuje to s tím, že ideologové krajní pravice odmítají koncept rovnosti lidí. Národní fronta ale ustoupila od antisemitismu, má vstřícnější postoj k migrantům a brzdí antiliberalismus, což se promítá v přátelštějším postoji k velkému kapitálu.

V severní Evropě sílí odlišný směr.