George Eastman: Stačí stisknout spoušť

Když v dnešní éře chceme zvěčnit do minulosti neodvratně prchající okamžik, většinou sáhneme do kapsy, vytáhneme chytrý telefon a moment před námi zachytíme jedním dotykem na displeji. Že si budeme pořizovat fotografie sami, by si naši předci z druhé poloviny 19. století představili jen těžko. Chtěli-li si tehdy pořídit obrázek třeba svých dětí, museli se obrátit na profesionálního fotografa a pořízení jednoho snímku zabralo oproti dnešku nesrovnatelně více času. Celý proces se navíc neobešel bez četného a objemného vybavení. Ostatně samotný fotoaparát měl podobu rozměrné dřevěné krychle, která stála na těžkém stativu. Snímky se zaznamenávaly na drahé skleněné desky, jež se potahovaly vrstvou chemikálií.

Američan George Eastman našel cestu, jak fotografování zpřístupnit i pro malé děti. Vynalezl film a nechal zkonstruovat snadno přenosný fotoaparát. Promyšlenou obchodní strategií pak jeho firma Kodak z fotografování udělala levného a široce rozšířeného koníčka.

K dnešním digitálním technologiím mají Eastmanovy vynálezy sice daleko, i tak on a jeho společnost v průběhu celého 20. století udávali směr celému odvětví. Kodak byl neotřesitelným hegemonem. Život George Eastmana se ovšem neobešel i bez stinných stránek. Jeho postoje byly často ovlivňovány přehnanou závislostí na matce. V pozdějších letech propadal výstřednostem zbohatlíků. Každé ráno si třeba nechával soukromým varhaníkem při snídani zahrát skladbu Charlese Gounoda Marche Romaine. Život nakonec ukončil sebevraždou.

Rada nad zlato

Eastmanovo dětství nepatřilo k nejrůžovějším. Jeho rodina se totiž dostala do vážných potíží. Když se George Eastman 12. července 1854 ve vesnici Waterville narodil, Eastmanovi si přitom jako typičtí představitelé střední třídy žili relativně pohodlně. Jeho otec, George Washington Eastman, řídil obchodní školu a přivydělával si prodejem ovocných stromů a růží. Kvůli pracovnímu vytížení ale svému synovi nevěnoval příliš času, výchova tak spadla hlavně na matku, Marii Eastmanovou.

Zlom přišel v osmi letech, kdy mu poprvé do života vstoupila smrt: otec podlehl mozkové příhodě. Eastman, jeho matka a jeho dvě sestry se náhle ocitli sami. Bez muže v rodině a bez peněz. Ve 14 letech Eastman kvůli nedostatku peněz opustil školu a začal pracovat v pojišťovně. Výplata však na zabezpečení rodiny nestačila. Po nocích studoval účetnictví, aby si mohl najít lépe placené místo. V 21 letech získal juniorní pozici účetního v Rochester Savings Bank, kde se jeho plat ztrojnásobil na 15 dolarů týdně. Během svého dospívání se ovšem musel vypořádat s další ztrátou. V 16 letech mu starší sestra Katie zemřela na obrnu.

Nocování v kuchyni

Jak se však ze začínajícího bankovního úředníka stane významný vynálezce a podnikatel? Rozhodl pouhý plán vydat se na cestu do Santa Dominga v Dominikánské republice. Jeden kamarád ho přesvědčil, aby celou cestu zdokumentoval fotografiemi.

Čtyřiadvacetiletý mládenec se tak vypravil do obchodu a zakoupil si fo- toaparát a zbytek potřebného vybavení. A právě skutečnost, že kromě samot ného přístroje si musel pořídit zásobu skleněných desek a chemikálií, mu vnukla myšlenku, že přece musí existovat snadnější způsob, jak fotografie zaznamenat. "Koupil jsem si fotografickou soupravu a zajistil jsem, že pokud chce člověk fotit přírodu, nestačí mu pouze síla, ale také notné odhodlání," poznamenal později Eastman. Na cestu do Dominikánské republiky se nakonec nikdy nevypravil, měl však o čem přemýšlet a o jeho budoucích plánech bylo rozhodnuto.

Jeho cíl byl jasný: změnit nepraktické fotografování v mnohem snadnější a přístupnější činnost. Fotografování Eastmana pohltilo. Četl o něm, co se dalo, a v Rochesteru, kde tehdy žil, se seznámil s dvěma fotografy a stal se jejich oddaným žákem. Jednoho dne v časopisu British Journal of Photography objevil způsob, jak své plány přetavit ve skutečnost. Článek pojednával o alternativní metodě pořizování snímků, která si vystačí se suchými deskami. Tehdy se přitom používaly pouze mokré desky, což celý proces komplikovalo.

Eastman najednou získal důležitý impulz a jeho život nabral vyčerpávající tempo. Dny trávil prací v bance. Každou noc ale proměnil matčinu kuchyň v domácí laboratoř a snažil se vymyslet, jak udělat fotografii "na sucho". Experimentování se vyplatilo. Řešení leželo ve zvláštní želatinové emulzi. V roce 1880 si tak patentoval jak přelomové desky, tak i stroj na jejich velkovýrobu.

A pak už události nabraly rychlý spád. Eastman si v Rochesteru pronajal výrobní halu a přelomové suché desky si od něj objednala i přední distributorská firma fotografického vybavení ve Spojených státech. Eastmanovy desky slavily v odborných kruzích úspěch, čehož si všiml i podnikatel Henry A. Strong, který do rozvíjejícího se podniku investoval první kapitál. Oba pak společně v roce 1881 založili firmu Eastman Dry Plate. Ještě téhož roku Eastman zanechal i práce v bance. Suché desky zaplavily trh, ovšem neunikly ani pozornosti konkurence. Eastman musel přijít s něčím novým. Desky se navíc pořád vyráběly ze skla, což bylo zejména kvůli váze a křehkosti velmi nepraktické. Podnikatel se je rozhodl nahradit něčím lehčím a pružnějším.

Na pomoc si přizval vynálezce a výrobce fotoaparátů Williama Halla Walkera. Spolupráce přinesla výsledky. V roce 1884 si dvojice patentovala dnes již klasický svitkový film. Už tak nebylo nutné vyměňovat každou desku zvlášť, ale stačilo celou ruličku s několika prázdnými snímky vložit do fotoaparátu.

Eastman zpočátku plánoval, že svitkový film lehce nahradí skleněné desky v již používaných přístrojích. Tehdy ještě doufal, že všichni fotografové zkrátka přejdou na jeho systém. "Udělal to ale poměrně malý počet lidí. Abychom zvětšili náš byznys, museli jsme zasáhnout co nejširší veřejnost," poznamenal Eastman. A v úvahu přicházel pouze jediný způsob, jak uspět u běžných zákazníků, tedy v podstatě u amatérů. Aby Eastman v každém probudil dřímajícího fotografa, musel sestrojit a prodávat vlastní fotoaparát. Lehce přenositelný a snadno ovladatelný. V roce 1888 se tak zrodil přístroj, pro který firma vymyslela obchodní značku Kodak. S váhou lehce přes půl kilogramu, cenou 25 dolarů za kus a originální marketingovou strategií tak Eastmanův přístroj transformoval fotografování z drahého koníčka nebo složitého umění pro profíky do záliby, již si může dovolit téměř každý.

Napomohla tomu i zmíněná marketingová strategie, kterou nejvhodněji vystihuje známý slogan "Vy stiskněte spoušť, my se postaráme o vše ostatní". Zákazník, který si koupil fotoaparát Kodak, ho totiž obdržel vybavený filmem se stovkou prázdných políček. Jakmile je všechna vyfotil, celý přístroj zaslal zpět do centrály podniku, kde film zaměstnanci vyvolali. Za poplatek deset dolarů zákazníkovi přišly zpět vyvolané obrázky a přístroj s novým filmem. Eastmanův cíl byl zřejmý. Cenu fotoaparátu schválně držel nízko, aby si ho mohlo koupit co nejvíce lidí, kteří se pak stanou závislými na dalších placených službách jeho firmy.

Eastmanova společnost začala zažívat zlaté časy. V roce 1892 se přejmenovala na Eastman Kodak Company a během následujících několika let na trhu uvedla další dva úspěšné modely fotoaparátů - Kodak Pocket a Kodak Brownie. Právě model Brownie, kterého se jenom během prvního roku prodalo pře 100 tisíc kusů, nejvíce napomohl rozšíření fotografování i mezi laiky.

Díky rozvoji kinematografie se pak Eastman prosadil i ve filmovém průmyslu a až do příchodu digitálního filmu a digitální fotografie si udržel pozici předního světového výrobce filmového materiálu jak pro profesionály, tak pro běžné zákazníky.

Mezi matkou a platonickou láskou

Ačkoliv George Eastman vybudoval úspěšnou mezinárodní společnost a radikálně proměnil jedno celé průmyslové odvětví, jeho osobní život byl komplikovaný. Jednu z hlavních rolí v něm sehrála jeho matka Marie, s níž se silně sblížil po smrti otce a sestry Katie. Společně prošli těžkým obdobím, kdy rodina finančně strádala. Matka mu rovněž pomohla vymyslet název Kodak. Jako dospělý a úspěšný podnikatel Eastman toužil vynahradit jí všechny ty roky tvrdé práce a nepříjemností, kterými si prošla během jeho výchovy. Ne vždy však matka měla pro počínání svého syna pochopení.

Když se jí rozhodl pořídit nový 15pokojový dům v luxusní čtvrti v Rochesteru, chtěl se vyhnout pravděpodobné potyčce. O záměru si s matkou vůbec nepromluvil a radši pracovně odcestoval do Evropy. Matce nezbylo nic jiného než se do domu nastěhovat. Zatímco Eastman v dopisech z Evropy popisoval, jak se seznámil se slavnými architekty nebo s francouzským průkopníkem fotografování z horkovzdušného balonu Nadarem, matka si stěžovala na tapety, odpad a topení. Krátce před návratem zpět do Spojených států jí stačil Eastman ještě napsat, že se bojí, aby z těch starostí neonemocněla. Krátce po jeho návratu domů lékaři matce diagnostikovali rakovinu. Poté co v roce 1907 zemřela, Eastman se zhroutil. "Když moje matka odešla, brečel jsem celý den," přiznal později, jak těžké pro něj bylo vyrovnat se ztrátou další blízké osoby. Poprvé ve svém životě prý nedokázal kontrolovat své emoce ani v přítomnosti přátel.

Během svého 77 let trvajícího života se Eastman nikdy neoženil. Platonicky se ovšem zamiloval do Josephiny Dickmanové, manželky svého obchodního partnera Georga Dickmana, který na konci 19. století zemřel. Ačkoliv se po smrti matky jeho vazba na Josephinu prohloubila, s přibývajícím věkem Eastman ztrácel schopnost navázat jakýkoliv intimnější kontakt. Proslul tím, že pro své přátele u sebe doma pořádal večírky, sám je však opouštěl dříve než většina hostů. Josephina Dickmanová se sice na těchto společenských akcích objevovala po Eastmanově boku, před oltářem však nikdy nestanuli.

Vše jsem vykonal

Co však člověka, který si za 40 let řízení světově úspěšné společnosti zvykl na to, že o všem rozhoduje a je v neustálém pracovním zápřahu, nakonec nejvíce srazí k zemi? Když přijde i o pověst úspěšného a respektovaného obchodníka. Ve věku 74 let Eastmana stihly vážné zdravotní problémy. Zhubl, slábl, měl potíže udržet se na nohou a během chůze se silně třásl. Před Eastmanem stála nepřijatelná budoucnost: zbytek života by mohl strávit na vozíku.

Představa, že bude odkázaný na pomoc někoho jiného, a sám tak přijde o kontrolu nad svým životem, ho vrhla do hluboké deprese. Poté co si stejnou zkušeností prošla jeho zesnulá matka, moc dobře věděl, co by život na kolečkách obnášel. Obával se, že před světem bude vypadat slabě, ne jako úspěšný podnikatel. Jednomu svému příteli si postěžoval, že už mu nezbývá příliš radostí, pro něž by ještě mohl žít. Eastman se proto rozhodl, že počínající nemoci neposkytne příležitost, aby ho porazila. Že si uchová kontrolu nad svým životem až do jeho konce.

V březnu roku 1932 si do svého domu sezval nejbližší přátele, aby dosvědčili změny v jeho poslední vůli. Část svých peněz se rozhodl věnovat městu Rochesteru, zdejší universitě, zubní klinice a své neteři Ellen. Jakmile list podepsal, vyzval své přátele, aby ho nechali chvíli o samotě. Zanedlouho se budovou rozezněl výstřel. George Eastman ve svých 77 letech spáchal sebevraždu. Střelil se přímo do srdce. Přítomní příbuzní na nočním stolku objevili poslední vzkaz: "Drazí přátelé, vše jsem už vykonal, nač ještě čekat? GE." Když pozůstalí vynášeli jeho rakev z domu, rozezněla se Gounodova skladba Marche Romaine. Ta, kterou si Eastman nechával zahrát každé ráno během snídaně a o níž na sklonku života ironicky prohlašoval, že se stane jeho pohřebním pochodem.

Eastman Kodak Company

- Společnost vznikla v roce 1881 jako Eastman Dry Plate Company, současný název nese od roku 1892.
- V oboru fotografického a filmového materiálu po jedno století patřila k nejdůležitějším hráčům na trhu.
- Kvůli digitální revoluci začala firma v uplynulých letech ztrácet. V roce 2012 vyhlásila ochranu před věřiteli. O rok později bankrot odvrátila.
- Za loňský rok firma vykázala tržby 2,1 miliardy dolarů. Celosvětově zaměstnává zhruba 7300 lidí.