Na molu, v časopisech či v reklamních kampaních jasně vede extrémní štíhlost. Je to nevyhnutelné? "Nikdo nemá chuť dívat se na pódiích na zakulacené ženy," prohlašoval Karl Lagerfeld v roce 2013. Od Coco Chanel po Kate Mossovou stojí štíhlá silueta v centru estetiky módního průmyslu. Jde o neúměrnou prezentaci štíhlosti, která utváří estetické kodexy v průběhu času a dává muší váhu a vystupující kosti za ideál mnoha mladým dívkám, píše francouzský týdeník L’Express.

"Není to nemoc, ale znamení času: mladé dívky chtějí být štíhlé. Nejsou to však módní mola, která vedou k mentální anorexii. Tato nemoc nepochází z módy, ale z vnitřních a rodinných příčin," říká psychiatr Xavier Pommereau. Za 15 let existence speciálního centra pro poruchy příjmu potravy, jehož je ředitelem, zaznamenal Pommereau rostoucí tendenci k hubenosti. Příčinou anorexie je podle něho touha napodobovat vzory.

Evoluce ideálu krásy

V roce 1920 byl módní chlapecký vzhled, s plochým ženským tělem jako u dospívající dívky. "Na módních návrzích, v časopisech nebo náčrtech módních salonů bylo tělo zobrazováno velmi štíhlé v souladu s novou představou o ženskosti," vysvětluje historička módy Florence Müllerová.

Šedesátá léta minulého století přinesla druhou vlnu vlády štíhlosti. "Slavná britská modelka Twiggy měla tělo adolescentky, bez prsou, bez stehen, bez boků. Byla to bytost, která nerostla, a tedy ani nestárla," poznamenává Florence Müllerová. Jean Shrimptonová, Penelope Treeová či Veruschka – modelky 60. let měly tvář panenky a tělo nedospělé dívky a určovaly štíhlost, ale také mládí jako normu krásy pro nadcházející desetiletí.

Později skupina modelek výzvám k hubenosti odolávala. Naomi Campbellová, Linda Evangelista, Cindy Crawfordová a Claudia Schifferová, supermodelky 80. a 90. let, měly poprsí i boky. Supermodelky 90. let byly výjimkou potvrzující pravidlo.

Jejich éra skončila s příchodem malé blondýnky z londýnského předměstí Kate Mossové. Ta ztělesňovala chorobnou hubenost a vrabčí váhu a učinila z nich nezbytnou podmínku práce manekýny. Přicházely pak stále hubenější a hubenější modelky – a také stále mladší.

Na mole jako na skice

Štíhlost zůstává složkou povolání modelky. Velmi štíhlá postava slouží dobře práci módních značek. Nejtoužebnějším přáním návrháře je přenést návrh do reality, hledá lehkost své skici na těle modelek. Mimo kameru všichni návrháři zdůrazňují: oděv padne lépe na tělo bez forem. Ale proč? "Na přehlídkách štíhlost prodlužuje tělo a to prodloužení idealizuje siluetu. Štíhlá postava umožňuje přiblížit se jakémusi ideálu," říká historička Florence Müllerová.

Snem módního tvůrce je vidět své návrhy, jak ožívají, ale spotřebitel se s nimi často nemůže ztotožnit. "Mnoho lidí by rádo nosilo oděvy vzešlé z přehlídek, ale nemohou, protože jim nesednou," uvádí prodavač v luxusním obchodě Jérémy. Podle něho by měl módní dům přehodnotit svá měřítka krásy. Využívání masitějších modelek v luxusní módě je však dosud okrajové.

Jedinou zemí Evropy, která oficiálně stanovila fyzické limity v módě, je Španělsko: v roce 2006 stanovilo maximální index tělesné hmotnosti (BMI), který je třeba na přehlídkách respektovat. Ve Francii byl letos v březnu odhlasován návrh zákona zavazujícího módní domy a agentury k tomu, aby zaměstnávaly jen modelky s BMI vyšším než 18, ale návrh se setkává s rozporuplnými reakcemi.

"BMI je jen jedním měřítkem, nepodává celou představu o zdraví," říká módní agentka Hélène Descarsová, která požaduje spíše pravidelné lékařské prohlídky. Takové opatření by mohlo odhalovat excesy a zabránit retušování praktikovanému četnými časopisy. "Díky retuši čtenáři nikdy nevidí odvrácenou stránku hubenosti," uvádí umělecký ředitel americké Vogue Robin Derrick. "Není divu, že ženy chtějí být velmi štíhlé, když nikdy nevidí, jak může být extrémní štíhlost ošklivá," dodává.