Americká firma Deere & Company je už po desítky let největším výrobcem zemědělské techniky na světě. A patří v neustále kolotajícím a rychle se měnícím světě velkého byznysu ke stálicím. Snad i proto, že zemědělství, jakkoliv v době digitálních technologií trochu přehlížené, zůstává jedním z nenahraditelných základů ekonomiky.

Její zakladatel John Deere byl pracovitý muž, který dokázal v roce 1836 v pravý čas a na správném místě nabídnout skvělý výrobek. Pevný ocelový pluh, který usnadnil rozorávání těžké, ale úrodné půdy na americkém Středozápadě, jenž se pak stal obilnicí USA.

On i jeho následovníci se zasloužili o mechanizaci a pak i motorizaci zemědělství, nejprve v USA a pak na dalších kontinentech. Také díky firemnímu mottu "Nic neběží jako jelen" zajistí dnes výživu populace - alespoň ve vyspělých zemích - pouhý zlomek lidí, kteří se o to museli starat v době, kdy slavný podnik v Illinois začínal.

Pluh z sheffieldské oceli

John Deere se narodil v roce 1804 na východním pobřeží USA ve Vermontu. Jeho otec byl švec, ale dlouho s rodinou nebyl. Odjel cosi zařídit do Anglie a už se nikdy nevrátil. John matce pomáhal živit sourozence a spíše než chodit do školy musel tvrdě pracovat. Zprvu to zkoušel jako koželuh, nakonec se ale stal kovářem. Po vyučení v cizí dílně vyráběl povozy, kočáry a dostavníky, ale jakmile mohl, otevřel si vlastní kovárnu na nářadí, hlavně zemědělské. Odbyt lopat a vidlí nebyl však valný, a tak se na pozvání Leonarda Andruse, jednoho ze svých přátel, rozhodl přesídlit na Středozápad. V jednatřiceti letech odjel do Illinois, kde nově přicházející farmáři začali na dohled od Chicaga rozorávat prérie.

Za posledních 74 dolarů si opět otevřel v nevelké zemědělské osadě Grand Detour kovářskou dílnu. K úspěchu mu pomohla náhoda. Při návštěvě přítelovy firmy na zpracování dřeva ho upoutala poničená strojová pila z kvalitní oceli a napadlo ho, že právě z takového materiálu by měly být i radlice, které by umožnily snadnější rozorávání těžké půdy v okolí. Ta sice byla nadmíru úrodná, ale neustále se lepila na tehdejší drsné radlice, což oráče přivádělo k šílenství.

Deere vsadil nejen na kvalitní lesklý materiál z ocelového plátu z pily, ale přišel také s novým tvarem. Svůj vynález okamžitě otestoval u farmáře v sousedství. Ten byl nadmíru spokojen. Jak uvádí Pavel Pánek v knize "Po stopách jelena: historie zemědělské techniky John Deere", okamžitě masivní pluh koupil a hned si objednal další dva. Když Deera zavalily zakázky, spojil se s majetnějším Andrusem a spolu vybudovali továrnu na pluhy. Nevyráběli už na zakázku, zájem totiž převyšoval nabídku. Vše ale záviselo na kvalitě použité oceli, kterou bylo nutné dovážet z vyhlášeného centra britského hutnictví - z Sheffieldu. Až za mnoho let ji bylo možné nahradit kovem z Pittsburghu.

To se ale už Deere s Andrusem rozešel a od roku 1848 měl vlastní podnik. Zásoboval svými oblíbenými pluhy nejen okolí, ale celý západ USA. K tomu napomáhala výhodná poloha, protože k dopravě zboží na místo určení do ještě nedávno indiánských území bylo možné využít řeky Mississippi a Missouri a později i železnici. Týdně z jeho továrny "vyjíždělo" 75 pluhů. Většinou je na polích tahal jeden kůň a stály od šesti do devíti dolarů. Nejoblíbenější nesl jméno Clipper, což byl mimo jiné název pro tehdy nejrychlejší námořní plachetnice.

Podnik se zvětšoval, a zatímco v roce 1853, kdy Deere vyplatil všechny společníky, vyráběl 4000 pluhů, o čtyři roky později jich bylo už více než 13 tisíc. Byl na ně patřičně hrdý a neustále je zdokonaloval. "Nikdy bych nepropůjčil jméno výrobku, který by v sobě neměl to nejlepší, co ve mně jest," vysvětloval později neustálá zlepšení podnikatel.

Mezi elitu

Firma se přestěhovala do městečka Moline a přeměnila se v akciovou společnost. Později řízení převzal syn Charles. Zatímco jeho otec byl považován za drsného a vznětlivého muže, který věřil jen sám sobě, on dokázal vycházet s lidmi kolem a přenášet při řízení odpovědnost na jiné. Snad i proto dokázal v čele expandujícího podniku stát skoro půl století.

Rostl i sám Moline, jejž přistěhovalci, kteří sem za prací přijížděli až z Německa, Švédska či Belgie, nazývali městem Johna Deera. Novým úspěšným výrobkem se v té době stal kultivátor Hawkeye, který přinesl pro oráče důležitou úlevu. Při jeho obsluze se nechodilo vedle, ale sedělo se přímo na něm. S novými zakázkami se rozrůstala po USA síť prodejních poboček. Mezi ty hlavní patřila města Kansas City, St. Louis, Minneapolis a na západním pobřeží San Francisco.

Firma zaměstnávala i vlastní vynálezce - mezi nejúspěšnější patřil Gilpin Moore. Ten v roce 1875 přišel s jednoradličným pluhem, který nesl jeho jméno a stal se mezi farmáři hitem pro schopnost zaorávat plevel. Dostal přezdívku "král pluhů". Firma s ním získala cenu na světové výstavě v Paříži a prodávala ho těžko uvěřitelných šedesát let. Kromě pluhů, ačkoliv v nabídce dál převažovaly, zásobovala americké zemědělce i kultivátory, branami, secími a sázecími stroji a různými povozy. Když v roce 1886 John Deere zemřel, společnost ročně prodávala zboží za 1,2 milionu dolarů při čistém zisku přes 160 tisíc dolarů.

Neustále rostla, i když se občas musela vyrovnat s krizemi, které v pravidelných intervalech zaoceánské zemědělství přibrzďovaly. Koncem století už patřila k největším v oboru. Zemědělci představovali obrovský trh: v roce 1905 bylo v USA na šest milionů farem.

Část prosperity prosákla i k dělníkům firmy Deere, kteří se dočkali příspěvků na úrazové a nemocenské pojištění. Ne vždy však zůstávaly vztahy mezi majiteli a zaměstnanci idylické - výjimkou nebyly ani stávky a nepokoje spojené se snahou o založení odborů, kterým se vedení bránilo.

Společnost hlavně musela držet krok s vědecko-technickým pokrokem. Tažnou silou přestávali být koně a zlatá doba amerického zemědělství byla spojena s postupným nástupem motorů - v té době mohutných parních traktorů, pro něž firma Deere dodávala velké víceradličné pluhy. Na konci života se Charles Deere zabýval plány na spojení své společnosti s dvacítkou jiných výrobců zemědělské techniky, ale z těchto záměrů nakonec nic nebylo.

Sázka na traktory

Od počátku století bylo už jasné, že také v zemědělství se prosadí spalovací motory, které zásluhou Henryho Forda uspěly v začínajícím automobilismu. Od roku 1912 se proto vedení firmy zabývalo plány na výrobu traktorů, zvláště pak po propuknutí první světové války, která - díky vývozu potravin do Francie či Velké Británie a pak i dodávkám pro vlastní početnou armádu - byla pro americké zemědělství doslova požehnáním. Konstruktéři společnosti Deere & Company připravili několik prototypů, ale s masovou výrobou se stále váhalo. Jednak šlo o velkou investici a jednak ani nově vyvíjené stroje nesplňovaly očekávání. Nakonec, jak uvádí Pavel Pánek, firma v roce 1918 koupila za více než dva miliony dolarů už zaběhnutý závod na výrobu traktorů ve Waterloo v sousední Iowě. A převzala i poslední model Waterloo Boy s motorem na benzin či petrolej a s výkonem 25 koňských sil.

Hned v prvním roce jich tam pod novou značkou vyrobili skoro šest tisíc. Konkurence nicméně byla tvrdá, například Ford svých traktorů Fordson ve stejném roce vyrobil pětkrát víc a náskok měl i chicagský International Harvester.

Rozjetí nové výroby zprvu bránila poválečná krize. Zemědělci, kteří museli snižovat produkci, neměli o traktory zájem. Ve firmě proto bylo nutné omezovat výrobu a propouštět. Těžkosti naštěstí netrvaly dlouho a Deere mohl na trh přijít s novým těžkým traktorem, s modelem D.

Zelenožluté stroje se už také neprodávaly jen v USA a ve velkém se vyvážely. Nejen do Kanady, kde vznikla i první zahraniční pobočka. Kupovali je i v Argentině a později v Sovětském svazu. Například v roce 1930, na začátku kolektivizace, jich tam odebrali přes 4000, což firmě pomohlo přestát velkou hospodářskou krizi.

I tak musela poklesu domácí poptávky čelit mnoha inovacemi, které přinášely v zemědělství daleko vyšší produktivitu práce. Objevily se samovazy, stohovače nebo stroje na sklizeň kukuřice, česače bavlny či vyorávače řepy. Zájem byl také o pásáky a naopak rovněž o menší traktory či traktůrky pro práci v parcích a na zahradách.

Nové modely byly od roku 1934 vybaveny hydraulikou a namísto železných kol dostaly gumové pneumatiky. Ty zvýšily pohyblivost i výkon a přitom lépe rozkládaly váhu, a šetřily tak obdělávanou půdu. Zákazníci ocenili rovněž novou podobu. Postaral se o ni průmyslový designér Henry Dreyfuss, který traktorům Deere vtiskl typický a dodnes známý vzhled.

Jedničkou ve světě

V 50. letech byl pro firmu Deere americký trh malý. Postupně proto vznikaly pobočky po celém světě - v Mexiku a Venezuele, Jihoafrické republice a hlavně v Evropě. Ve Španělsku, Francii, a především v Německu, kde v roce 1956 po dlouhém vyjednávání koupila tradičního výrobce zemědělských strojů a traktorů, společnost Heinrich Lanz AG.

Doma si firma připravila velkolepý nástup na výstavě v Texasu, kde po sedmileté přípravě představila nové modely, především traktorů. Odborníky překvapila zejména tím, že odstoupila od tradičních dvouválcových motorů, což otevřelo cestu k daleko výkonnějším strojům. Zákazníci ale ocenili i velký důraz na bezpečnost a velkou variabilitu.

V roce 1963 velikostí produkce Deere předstihl největšího konkurenta, již zmíněnou společnost International Harvester. O tři roky později prodej zemědělských strojů všeho druhu se značkou běžícího jelena překročil magickou částku jedné miliardy dolarů. K dalšímu vzestupu došlo v 70. letech, kdy ve světě pronásledovaném neúrodou narostl zájem o americké obilí, což se promítlo do zájmu farmářů o výkonnou techniku. Společnost investovala do nových závodů a do nejmodernějšího řízení. V klíčových továrnách již ve velkém nastoupily počítače. Dosáhla i své současné velikosti, počet zaměstnanců překročil 65 tisíc a udržuje se v této výši prakticky dodnes.

Dnes Deere nevyrábí jen zemědělské stroje a traktory, ale i bagry a buldozery, zařízení na těžbu dřeva či dieselové motory. Pokračuje expanze do zahraničí, velký závod na kombajny firma otevřela například v Číně, avšak stále většinu traktorů vyrábí ve Waterloo v Iowě.



1,2 mil. USD

Takové tržby měla firma Deere v roce 1886, kdy zemřel její zakladatel.


Deere & Company

- Je největším výrobcem zemědělských strojů a po světě má nyní na 50 poboček. Jeho centrálou je Moline ve státě Illinois.
- V roce 2013 vykázal tržby ve výši téměř 38 miliard dolarů a čistý zisk 3,5 miliardy dolarů.
- Zaměstnává 67 tisíc lidí, z toho polovinu v USA a Kanadě.


John Deere měl pověst pracovitého a drsného muže, který věří jen sám sobě. Právě takoví lidé vydupali před více než stoletím ze země americký průmysl.


Ve 30. letech minulého století dostaly traktory Deere hydrauliku a gumové pneumatiky.


Foto: Archiv, Getty Images, Profimedia.cz

Související