Návod pro české politiky: Odmítněme kvóty, pojďme uprchlíkům naproti

Smetení "uprchlických" kvót Evropské komise ze stolu nesmí znamenat, že úplně odmítneme pomoci evropským spojencům a především uprchlíkům v problémech. Pokud řekneme kvótám ne, je potřeba zároveň ukázat, že máme nějaký alternativní plán - ne jen nekonstruktivní rebelii maskující neochotu cokoliv udělat. Nestačí vyzývat k ochraně Schengenu, když problém už je uvnitř jeho hranic.

Aktivní přístup zároveň omezí riziko, že k nám nakonec budou posláni migranti, na jejichž výběr nebudeme mít žádný vliv, a kteří v Česku stejně nebudou chtít zůstat. Jednoduše: nebudeme ve vleku událostí, ale půjdeme jim naproti a sami určíme pravidla hry. Jak by takové řešení mohlo vypadat?

Prvním krokem by mělo být střízlivé zhodnocení aktuálních kapacit českých uprchlických zařízení. Jinak řečeno - měli bychom přestat planě tlachat a cucat si z prstu - jako třeba ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier - čísla, kolik bychom zvládli přijmout uprchlíků. Není přece nic jednoduššího než místa v již fungujících a chystaných azylových a záchytných zařízeních spočítat. Nějakých pár tisíc jich nyní (prozatím) k dispozici zcela jistě bude bude a - ruku na srdce - takový počet migrantů v praxi nebude pro Česko znamenat žádný výraznější problém.

V druhém kroku by stálo za to vyslat české zástupce do evropských uprchlických táborů, kde na přerozdělení do ostatních zemí migranti čekají - tedy především do Itálie a Řecka. Tam nabídněme: máme tolik a tolik volných míst v azylových zařízeních, za takových a takových podmínek. Kdo má zájem požádat u nás o azyl či mezinárodní ochranu i přesto, že nedostane zdaleka tak velké kapesné jako v Německu a bude muset dodržovat naše pravidla, toho bereme: k azylovému řízení si jej odvezeme do Česka.

Těžko odhadovat, kolik se mezi "klienty" jihoevropských uprchlických zařízení najde skutečně zoufalých lidí, kteří se s relativně skromnou, nekonkurenceschopnou českou nabídkou spokojí. U těch, kteří tak učiní, ale budeme mít jistotu, že nejdou jen za penězi, ale opravdu hledají útočiště před válkou nebo politickou perzekucí - automaticky se odfiltrují ekonomičtí migranti, pro něž Česko nebude zajímavé. Zároveň se také dá předpokládat u lidí, kteří si naši zemi dobrovolně vyberou, větší spřízněnost s "domorodci".

Může to fungovat i naopak: odpor české veřejnosti bude v takovém případě určitě menší, než když bude migranty podle bůhvíjakého klíče rozdělovat Evropská komise nebo dokonce matka všech Syřanů Angela Merkelová. Pokud budou "přidělení" běženci už při příchodu do Česka proti umístění u nás protestovat a bouřit se, těžko si získají sympatie Čechů. A unie se tolikrát projevila jako neschopná, nepružná a odtržená od reality, že není radno na ni v tak důležité věci spoléhat.

Další postup by záležel na tom, zda se podaří české kapacity zaplnit už během "turné" po táborech v Evropě. Pokud ano, dejme si chvíli oddech a ještě před případným přijímáním dalších utečenců intenzivně pracujme na co nejrychlejším zapojení už přijatých migrantů do veřejného života v Česku. Neziskovek bychom na to měli mít dostatek.

Pokud mezi uprchlíky, kteří už do Evropy dorazili, o Česko nebude dostatečný zájem, navrhuji krok, který se asi bude zdát některým lidem kontroverzní: dojet si pro další uprchlíky, kteří zaplní případná zbylá volná místa v azylových střediscích, a to přímo do táborů v Turecku, Jordánsku nebo Libanonu.

Proč bychom to měli dělat? Ukážeme tím, že šanci na lepší život chceme dát i lidem, kteří nemají peníze na cestu do Evropy. Že myslíme i na ty, kterých si většina Evropanů příliš nevšímá, a přitom jsou rozhodně potřebnější než agresivní mladíci dobývající se do Maďarska s tyčemi a kameny v rukou tak vehementně, jako by za nimi v Srbsku zuřila jaderná válka. Pravidla přijímání bezpodmínečně musí určovat přijímající, ne přijímaný, a je větší pravděpodobnost, že se těmi našimi budou řídit lidé, kterým sami nabídneme pomocnou ruku a oni ji dobrovolně přijmou.

Vyberme proto v uprchlických táborech na Blízkém výhodě tolik lidí, kolik nám současné kapacity českých uprchlických zařízení umožní přijmout, a to mezi těmi nejzranitelnějšími a nejzoufalejšími: sirotky, nemocnými, chudými rodinami s malými dětmi, vdovami... Jistě nebude problém najít tam takových lidí tisíce. Těm nabídněme možnost podat žádost o azyl v Česku a zároveň bezpečnou cestu, při níž nebudou muset riskovat život a platit převaděčské mafiány. Na rozdíl od davů, které nyní procházejí Evropou do Německa a chudšími národy starého kontinentu ostentativně pohrdají, se v táborech na východě najde dost nešťastníků, kteří za naši nabídku budou vděční - a budou mít tím pádem daleko větší motivaci snažit se zapadnout do naší společnosti.

Je samozřejmě fakt, že to zároveň budou lidé daleko hůře uplatnitelní na trhu práce, že s nimi zřejmě budou větší starosti. Jde nám ale o humanismus a pomoc potřebným, jak tvrdíme, nebo jen o cynické "vyzobání" nedostatkových profesí mezi uprchlíky kvůli záchraně vlastní zoufalé demografické situace? Inženýrů nebude dost pro všechny země...

Jsem přesvědčený o tom, že vysvětlit české veřejnosti takový postup a přijetí klidně pěti, deseti a časem třeba i více tisíc uprchlíků by bylo daleko snazší, než zlomit odpor lidí ke kvótám nadiktovaným z Berlína či Bruselu.

Samozřejmě se najdou skuteční xenofobové a náckové, kteří budou odmítat uprchlíky a priori, obzvláště ty muslimské. Rozumní lidé ale jistě raději přivítají akceschopnou rozhodnost české vlády a pomoc skutečným uprchlíkům, kteří si vypočítavě nevybírají cílovou zemi, než kapitulaci před kvótami, k níž by stejně dříve nebo později došlo.

Západoevropští politici navíc budou těžko hledat protiargument, když jim řekneme: Pokud chcete mít otevřené hranice a dokonce sami lákat migranty do Evropy, neste si důsledky sami - my jsme vám s první "várkou" pomohli a teď volíme jiný, vlastní a humánnější postup.

Shrnuto: navrhuji hodit Evropské komisi na hlavu její kvóty, nechat unijním politikům jejich hádky na nic neřešících summitech a ukázat vlastní rozhodnost a ochotu pomoci. Jedině takový, moderně řečeno "proaktivní" přístup totiž zajistí, že budeme mít situaci alespoň částečně ve vlastních rukou.

Nebudeme přispívat k politice evropského dne otevřených dveří, lákat jako sirény Syřany nebo Afghánce k životu nebezpečné cestě přes moře, a přesto se budeme moci podívat sami sobě do očí.