V červenci 2013 byla ještě na úrovni 8 tisíc, od příštího ledna bude dle vládního rozhodnutí 9900 korun. Minimální mzda však byla jedním z hlavních volebních témat například i v sousedním Německu při posledních parlamentních volbách, levice v USA dotlačila prezidenta Baracka Obamu minulý rok ke zvýšení federální minimální mzdy.

Že ale minimální mzda byla dosud jedním z hlavních politických sporů levice a pravice, přece ještě neznamená, že tomu musí být tak i do budoucna. Mnohem lepší by bylo nalezení vzorečku, který by automaticky indexoval minimální mzdu.

Při pohledu na konkrétní příklad České republiky jsou pro to dva důvody. Jeden spočívá v přílišné ideologické zaťatosti pravice a levice. Od zavedení minimální mzdy v Československu v únoru 1991 (bylo to 2000 korun) sledujeme naprosto nepravidelné a nahodilé pohyby minimální mzdy. Notně trhané navyšování této částky se zastavilo v roce 2006, kdy stejná částka zůstala až do roku 2013.

Tehdejší pravicová vláda viděla minimální mzdu nikoliv jako minimální příjem důstojný k životu, ale jako ekonomický nástroj, kdy takřka jakákoliv nabídka práce musí být ohodnocena tak, aby se vešla nad úroveň minimální mzdy. Vidění tohoto instrumentu jako zbytné věci se však změnilo s nástupem levice, která vnímá minimální mzdu jinak. Skokově chce navyšovat částku až přes 11 tisíc ke konci vlády Bohuslava Sobotky, aby se minimální mzda ocitla nad měsíčním příjmem ze sociálních dávek, motivovala k nalezení práce a zajistila snesitelný život.

Problémem však je, že nikdo nemyslí na firmy a podnikatele. Sice se výplata minimální mzdy týká podle oficiálních údajů jen asi dvou procent zaměstnanců, ale toto číslo klame. V textilkách, hospodách, na stavbách jde o hodně lidí. Firmy mají právo na předvídatelný a umírněný růst této částky. V zájmu nejen svém, ale i zaměstnanců, které nejsou pak nuceny vyhodit.

Druhý problém s minimální mzdou je na poli ekonomie. Čím více toho totiž víme o minimální mzdě, tím více si nejsme jisti jejím dopadem na ekonomiku. Opravdu. Když v roce 1919 československé ministerstvo sociální spravedlnosti ustavilo první minimální mzdu pro šičky vojenských uniforem, vyhláška byla postavena na prostém pozorování a selském rozumu - nelze sedřít z člověka zcela kůži.

Ale jak se minimální mzda v Československu i po celém světě šířila, stala se zásadním národohospodářským problémem, který byl celou druhou polovinu 20. století posuzován příliš ideologicky. Když se zvýší minimální mzda, cena práce nejméně kvalifikovaných může být nižší než tato stanovená částka. Pak musí být propuštěni a zvýší se nedobrovolná nezaměstnanost. Jenže co je logické na mikroúrovni, nemusí být obecně platnou poučkou na makroúrovni.

V roce 1992 provedli američtí ekonomové David Card a Alan Krueger rutinní studii o vlivu minimální mzdy - vybrali si restaurace rychlého občerstvení v New Jersey a Pensylvánii. Očekávali, že po tamním zvýšení minimální mzdy nízkopříjmové profese pocítí propouštění, jak jim velela teorie, která byla desítky let mainstreamem. Ale k jejich překvapení nic takového nezjistili. Došli k závěru, že mírné zvýšení minimální mzdy nemusí ničit pracovní místa - firma totiž vždy nepropouští zaměstnance jen kvůli pár centům platu navíc.

Škodovky se budou vyrábět v Polsku. Okřídlený šíp je tam jedničkou na trhu - čtěte ZDE

Za minulé chyby zaplatí Česko osm miliard. Půjdou na boj se suchem - čtěte ZDE

Tato studie se ale opět bohužel stala základem příliš dalekosáhlých závěrů pro celé ekonomiky. Revizionisté se od této studie odrazili k požadavku na masivní růst minimální mzdy, což je nesmysl. Ne všichni prodáváme přece hamburgery v New Jersey. Ale to socialisté různého vyznání nechtějí slyšet.

Co tedy zbývá, když se boj o minimální mzdu zvrhl v politikaření, a navíc o jejích dopadech toho víme čím dál méně? Řešení není složité. Minimální mzda by měla pozvolna, tedy ne tak zběsilým kvapíkem jako nyní, dosáhnout určitého podílu k průměrné mzdě - například na 35 procent (odbory by rády 40 procent) - a pak lze částku zavěsit na index třeba roční změny mediánového příjmu v republice (to tedy znamená i potenciální snižování částky při recesi). Minimální částka pak bude plnit svou úlohu a zároveň nebude obětí politikaření politiků.

Kdo zprava namítá, že takto může být částka neúnosná pro ekonomiku, pak by si měl uvědomit, co je v sázce. Pravicové odmítání zvyšování minimální mzdy nyní skončilo jejím skokovým navyšováním, socialisté v Evropě dokonce požadují celoevropskou velmi vysokou jednotnou minimální mzdu a nová levice sní o státem zaručeném příjmu pro každého jednotlivce. V této situaci je umírněné, automatizované zvyšování minimální mzdy tou nejlepší cestou pro udržení sociálního smíru.

Související