Přiženil jsem se do britské rodiny. Smůla je to v tom, že "střet civilizací" prostupuje můj každodenní život. Výhoda je to v tom, že tato konfrontace mi poskytuje každodenní příležitost reflektovat vlastní kulturu.

Jedna z věcí, se kterou se léta potýkám, je to, jak našinci desinterpretují anglosaskou kulturu úsměvu. "Ti Britové jsou ale pokrytečtí, smějí se na nás a bůh ví, co mají za lubem", "Co teprve Američané, jejich licoměrnost na nás z jejich bílých chrupů přímo křičí". Kultura úsměvu sice není nutně výrazem sympatie, ale opravdu zapříčiňuje, že se Anglosasové umějí − na rozdíl od našinců − přátelsky rozejít v názorech. Vstřícný a (naoko) přátelský postoj totiž mimo jiné umožňuje, že konfrontace nezanechá pachuť hořkosti, nýbrž nechává otevřená vrátka k diskusi.

Kultura úsměvu vychází z civilizační zkušenosti moderní společnosti, která vyvolává potřebu vycházet dobře s mnoha lidmi, z nichž naprostou většinu z nich neznáme. V masové společnosti není prostor k tomu, abychom si ostatní takzvaně oťukali.

Úsměv vzbuzuje přátelské úmysly, které vzbuzují důvěryhodnost, důvěryhodnost zase usnadňuje spolupráci. Nedůvěra naopak představuje klíčovou kooperační bariéru. Navíc prodražuje transakční náklady tržních vztahů kvůli nutnosti zajišťovat smlouvy, zabezpečovat majetek či ověřovat informace. To je také důvod, proč se společnosti úsměvu vyznačují větší dynamičností, kvalitnější organizovaností a lepší adaptabilitou než společnosti zamračené.

Úsměv uvolňuje, zbavuje zábran, zkrátka osvobozuje. Úsměv je výrazem sebe-důvěry. A ta na rozdíl od zamračenosti vzbuzuje důvěru. Anglosaské země koneckonců patří mezi ty − na rozdíl od Česka − s vysokou mírou mezilidské důvěry.

Ne náhodou je hlavním tahounem kultury úsměvu sektor služeb. Kultura úsměvu se v anglosaské kultuře do té míry internalizovala, že dnes je považována za slušnost napříč všemi veřejnými oblastmi − školstvím, zdravotnictvím, byrokracií. Prioritně i napříč politikou, kde je kultura úsměvu zvláště užitečná, neboť konflikty zde bývají nejostřejší.

Kultura úsměvu je účinná svojí nakažlivostí. I v Česku ji najdeme nejvíce ve službách, zejména v pohostinství nebo v turismu. Tam, kde se na vás smějí (a dobře vaří), tam se dobře daří, protože zákazníci se do takové atmosféry rádi vrací. Ale pozor! Nikdo není zvědavý na strojený úsměv. Upřímný úsměv říká mimo jiné i to, že člověk dělá svoji práci rád a chce ji dělat dobře. A protože se mu to daří, dělá svoji práci s potěšením, neboť je pro něj důležitým zdrojem společenského uznání. Důvěryhodný úsměv je tedy důležitou informací nejen pro zákazníka, ale i pro zaměstnavatele. Kultura úsměvu je také zřejmým výrazem vztahu k práci a míry pracovní motivace.

Kdo se důvěryhodně směje, rád vám poslouží a udělá to lépe než bručoun. Svobodný člověk totiž slouží s radostí a s úsměvem, jinak to raději nedělá. Nesvobodný slouží nerad a zatrpkle, protože nic jiného dělat nemůže.

Kultura úsměvu je vizitkou úspěšné liberální společnosti. Také Česko se pokouší si kulturu úsměvu osvojit. Je zde však zastoupena nerovnoměrně a není na ni dostatečný spoleh. Je to trend, který vítám jak v zájmu svém vlastním, tak i veřejném. Jen stále nevím, jak (a zda) reagovat důvěryhodným úsměvem na české hulvátství.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru