Dlouhodobě Česká republika vyniká nejnižší mírou příjmové chudoby na žebříčku států EU. V podstatě celé poslední desetiletí se podíl osob ohrožených chudobou v ČR pohybuje v rozmezí 9 až 10 procent. Taková informace mnohé z nás vede k zamyšlení nad tím, že se i přes dílčí nedostatky a problémy máme vlastně docela dobře a chudoba se nás na rozdíl od velké většiny světa v podstatě netýká. Jenže co pojem chudoba vlastně vyjadřuje?

Chudoba může být měřena absolutně, jako naprostý nedostatek základních životních potřeb. V souladu s tím byla hranice absolutní chudoby v roce 2005 Světovou bankou stanovena jako 1,25 dolaru na den. Vzhledem k tomu, že ve vyspělých státech je chudoba vnímána i jako nemožnost dosažení životních podmínek obvyklých v dané společnosti, je tato definice nevyhovující a státy OECD a EU využívají relativní definice. Jako ohrožená příjmovou chudobou je tak obvykle definována ta domácnost, jejíž příjem je pod hranicí 60 procent mediánu příjmů domácností v dané zemi. V případě jednotlivce žijícího v Česku měl odhad hranice příjmové chudoby v roce 2014 hodnotu 9901 Kč.

Pokud tedy stát bojuje s relativní chudobou, může k tomu využít sociálních transferů. Pak bude optimální takový systém dávek, který posune všechny chudé obyvatele těsně nad hranici chudoby. Relativní měření chudoby má však i zvláštní rysy. V hypotetickém státě, kde by všichni obyvatelé měli shodný (libovolně nízký) příjem, by podle této definice neexistovali chudí. Nikdo by neměl příjem pod takto relativně stanovenou hranicí chudoby. Do jisté míry tak tato charakteristika zkoumá spíše příjmovou nerovnost.

A jaké má hypotetický stát další možnosti, pokud chce chudobu statistickými prostředky vymýtit? Možným prostředkem je důsledná evidence a oceňování nepeněžních příjmů a výsledků samopěstitelství a domácího chovatelství v rurálních oblastech. Spokojeně a bez nedostatku žijící venkované dříve evidovaní jako ohrožení příjmovou chudobou se jen malou úpravou systému formálně ocitnou nad hranicí chudoby. Kromě zmíněných postupů může stát míru relativní chudoby redukovat sice jen zdánlivě, ale velmi účinně, prostřednictvím oslabení střední vrstvy. To lze realizovat například zvýšením daní. Ve chvíli, kdy bude mít polovina nízkopříjmových obyvatel silně nivelizované příjmy například ve výši 8 až 10 tisíc korun, sníží se hranice chudoby na pouhých 6 tisíc a chudoba bude "vymýcena".

I relativní ukazatel míry chudoby trpí mnohými nedostatky a bez dalších informací může být velmi zavádějící. V případě České republiky jsou příjmy obyvatel stále ještě poměrně dost nivelizované. Svědčí pro to například míra příjmové nerovnosti zvaná Giniho koeficient, jejíž hodnoty v ČR v uplynulém desetiletí rovněž patřily k nejnižším v rámci EU. I když je tedy 9,7 procenta obyvatel zasažených příjmovou chudobou na první pohled vynikající zprávou, již malá úprava definice relativní chudoby na 70 procent mediánu bude mít za následek, že se pod hranicí chudoby rázem ocitne 17 procent obyvatel. To už tak optimisticky nepůsobí, zejména pokud si uvědomíme, že i velmi malý ekonomický otřes může v řadě domácností zhoršit příjmovou situaci natolik, že se ocitnou pod hranicí relativní chudoby.