Ekonom přes SMS

Pošlete do úterý 22:00 SMS ve tvaru: EKONOM JMENO PRIJMENI ULICE CP OBEC PSC na číslo 90211 a časopis Ekonom Vám doručíme až domů. Více zde.

Cena SMS služby včetně doručení výtisku je 49 Kč vč. DPH. Službu technicky zajišťuje ATS Praha.

Do letošního Ekonomu číslo 16 jsem psal velké téma, které se jmenovalo Auta českých manažerů a vzbudilo příval reakcí. Někomu se líbilo, jiný hledal chyby, ale podstatný názor vyjádřil jeden ze čtenářů, který konstatoval, že o autech podnikatelů a celebrit se píše často a že by se mělo také popsat, jak se vyvíjel vozový park běžných občanů.

A tak jsem dospěl k názoru, že bych o této problematice mohl udělat rozhovor sám se sebou, protože sám sobě přece nebudu lhát.

První automobil mého života byl modrý Trabant Combi z roku 1967. Bylo mi šest let, takže jsem k němu choval lásku a nekritický obdiv, přestože jsem původně toužil po kabrioletu Škoda Felicia.

Dvoudobé východoněmecké vozidlo bylo nové, zdálo se mi voňavé, z kopce od Cukráku na Zbraslav dokázalo za příznivých meteorologických podmínek jet i stovkou. A když na něco čekáte pět let, tak z toho nakonec máte obrovskou radost. Objektivně vzato však byl Trabant dost poruchový a v místech, která nejsou z plastu, silně trpěl korozí.

Dlouho se doma uvažovalo o elegantním modelu Škoda 110 R-Coupé, ale tento nápad byl posléze odmítnut s tím, že by nám nestačil jeho zavazadlový prostor. V roce 1975 tedy rodiče zakoupili bytelnou červenou Ladu 1200. Výrobce tehdy ještě dodržoval kvalitativní standardy nastavené italským Fiatem, takže byla spolehlivá. V rodině vydržela pětadvacet let a byla prvním vozem, který jsem po absolvování autoškoly řídil.

Mým prvním vlastním automobilem se stal takzvaný "maluch", žlutý Fiat 126p z roku 1989. Vydělala na něj má prvotina a sehnal jsem jej díky kamarádovi z vojny, který z okna svého pracoviště viděl na železniční vlečku a včas ohlásil, že autíčka z Polska právě dorazila.

Snil jsem sice o sportovním automobilu Škoda Rapid, ale ta má kniha byla jen útlá brožurka, takže jsem se spokojil s nejlevnějším modelem na trhu. Dvouválcové vozítko nakonec projelo půlku Evropy a díky pečlivé údržbě by tu mohlo být dodnes, kdyby kamarádka jednou nestála na křižovatce před semaforem. To víte, ženská: stojí si s takovým prckem klidně na červenou a neuhne, když se zezadu řítí pořádný chlap s pořádným bourákem.

V té době jsem již přes tři roky vlastnil zelenou Škodu Felicii (doma byla v letech 1996 až 2000), kterou jsem se zrovna chystal vyměnit za modrou Felicii Combi. Ta věrně sloužila až do loňska, v posledních pěti letech však vozila hlavně zahradní odpad, pytle cementu a podobné náklady.

Právě před šesti lety jsem si pořídil červenou Škodu Fabii Combi. Jsem s ní velice spokojený a pokud se nestane obětí havárie či krádeže, vydrží mi zřejmě ještě hodně dlouho. Vadí mi totiž, jak auta v poslední době bobtnají do šířky a jsou si vzájemně stále podobnější.

Nabídka mých oblíbených malých kombíků se navíc ustavičně zmenšuje a lidová sportovní autíčka, po kterých jsem občas pokukoval, již dočista vyhynula. Mrzí mě to, nicméně uznávám, že zájemci o přepychové služební limuzíny či mamutí firemní SUV jsou pro automobilky určitě mnohem zajímavější.

Související