Překvapen ale může být také zaměstnavatel. Zaměstnanec totiž může mít za určitých okolností nárok na vyplacení prémie, i když je v pracovní smlouvě výslovně označena jako "nenároková" a zaměstnavatel ji vyplatit nechce.

Pro rozlišení toho, zda se jedná o nárokovou, nebo nenárokovou odměnu, totiž není podstatné, jakým způsobem ji označuje pracovní smlouva, kolektivní smlouva či mzdový předpis. Významnou roli naopak hraje, zda právě uvedené dokumenty vedle stanovených cílů výslovně vyžadují splnění ještě jedné podmínky - zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny.

V takovém případě hovoříme o prémii nenárokové, neboť zaměstnavatel může i přes splnění všech předpokladů nakonec rozhodnout, že ji zaměstnanci nepřizná.

Rozhodnutí o přiznání prémie pak může zrušit jedině tehdy, pokud mu takový postup umožňuje vnitřní mzdový předpis nebo pracovní smlouva. Jestliže naopak uvedená podmínka chybí, zaměstnanci vzniká nárok na prémie automaticky po splnění vytyčených objektivně měřitelných předpokladů, aniž by mu zaměstnavatel prémii vyplatit chtěl, či nikoli. V takovém případě se jedná o prémii nárokovou.

Pro odstranění nejistoty na obou stranách proto v případě, že se má jednat o nenárokovou odměnu, doporučujeme výslovně do pracovních smluv či vnitřních předpisů zahrnout, že nárok na odměnu vzniká až příslušným rozhodnutím zaměstnavatele. Pouhé označení odměny za "nenárokovou" totiž nemusí stačit.

 

Viktor Dušek, advokát KPMG Legal

Archiv sloupků: Ekonom.cz/rekodifikace

Související