Bedna do každé rodiny

Dva zážitky: šel jsem za šéfem s otázkou, jestli si můžeme dovolit ve všední den odpoledne – mimo hlavní vysílací čas – živý vstup z Číny, který stojí několik desítek tisíc korun. Odpověď: "Dokud se tě nikdo neptá na peníze, neřeš je."

Jindy se zase protáhla tradiční odpolední tisková konference tehdy ještě mocného Jiřího Paroubka. Místo závěrečných otázek novinářů tak byl do vysílání zařazen další pořad. Druhý den šéf oznamuje na poradě, že "důležité" tiskové konference se musejí napříště vysílat "od kliky ke klice". Tedy celé. Všichni v místnosti chápali, které jsou ty důležité.

S Českou televizí je trojí potíž. Jednak se má zpovídat deseti milionům "vlastníků". Což je nemožné. Za druhé, v tržním prostředí se musí chovat netržně. Svoji práci neměří penězi, o kvalitě vysílání rozhodují měkká kritéria jako "libí se" nebo "nelíbí". A za třetí, každý rok musí utratit téměř sedm miliard korun a tvářit se u toho jako dobrý hospodář. Chytit do ruky živého úhoře je snazší než se pohybovat v tak bláznivém prostředí.

Jako správný moloch pak televize usiluje o zvětšování svého významu, chce více peněz, větší moc nad koncesionáři, jinak svými "akcionáři". Nepřekvapí tedy nápad šéfa televize Petra Dvořáka, s nímž přinášíme v aktuálním vydání rozhovor, aby poplatky nově platily všechny domácnosti, bez ohledu na fakt, zda mají televizi.

S panem ředitelem se lze shodnout v jednom: je dobrý čas na otázku, co dál. Jakou vlastně potřebujeme veřejnou televizi?

Hezké čtení přeje

Dalibor Martínek, šéfredaktor