Z centra Evropy se stala periferie. Trvalo to staletí

Evropská unie je vlastně odpověď na fakt, že starý kontinent ve 20. století ztratil své dominantní postavení. Jen vzájemným spojením může vzniknout útvar, který by býval, jak píše britský historik Paul Kennedy, silnější než jakýkoliv stát světa.

To se ale neobejde bez vzájemného sladění ekonomik a postupného vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi narůstajícím počtem členů. Což je přirozené, neboť žádná konfederace či federace politicky nepřežije (a Československo by o tom mohlo vyprávět), pokud je bude rozdírat závist kvůli rozdílné životní úrovni.

Pro Brusel jde o nadlidský úkol, protože Evropa vždy měla své hospodářské jádro a současně i periferii a bylo tomu už stovky a spíše tisíce let.

Vyspělé Řecko, těžící z obchodních kontaktů na pomezí tří kontinentů, bylo kdysi opakovaně cílem nájezdů barbarů. Naposledy ho zpustošili například Keltové. V té době už také vznikala Římská říše, která na staletí rozdělila kontinent na vyspělý jih a zaostalý sever.

Ale i v jejím rámci bylo k jednotě daleko. V centru na Apeninském poloostrově se sice akumulovalo ohromné bohatství, to ale vznikalo jinde a čím dál více v pohraničí, tedy na Dunaji a na Rýnu, protože středomořský svět byl ekologicky na dně.

Po pádu Říma se hospodářsky nejvyspělejšími regiony staly ty, kde se přežívající antická kultura prolnula s dosud nevyčerpanými zdroji v podobě pracovních sil, úrodné půdy a dostatku surovin, tehdy například dřeva. To je případ Porýní s přesahem na západ do Francie a na východ do Německa, severní Itálie a dnešního Beneluxu. Šlo vlastně o přesun ne sever. Vzniklo tak jádro středověké Evropy a zhruba rozloha prvního pokusu o křesťanskou integraci v podobě francké říše (i kolébky evropské integrace).

V každém případě šlo o životaschopnější celek než zbytky Byzantské říše kolem Konstantinopole, které hospodářsky ještě několik století přežívaly díky obchodu a pevné zlaté měně.

Ve 14. a 15. století až ale prosperovala především renesanční severní Itálie a Nizozemí, země vyspělého zemědělství, manufaktur a také kupců a prvních bankéřů. Vzápětí však došlo ke změně: s přesunem obchodu ze Středozemního moře na Atlantik a zámořskými objevy začala prudce růst role západní části kontinentu. Zprvu Portugalska a Španělska, později protestantské Velké Británie.

Londýn navíc, na rozdíl od Amsterodamu či Paříže, dokázal bohatství nahromaděné z koloniální expanze, námořního obchodu a i z pirátství a prodeje otroků přetavit v době průmyslové revoluce do podoby moderního kapitalistického podnikání. Anglie se stala průmyslovou dílnou světa a ještě na konci devatenáctého století byl její HDP na osobu více než dvakrát vyšší než například ve Francii či Německu.

Ale i lidé v těchto zemích, které přes dočasné zaostávání stále patřily k evropskému hospodářskému jádru (a nově ještě ve Skandinávii), se dokázali rychle učit, zatímco na katolickém jihu Evropy nikoliv. Nakonec i "přesycená" Velká Británie, snad vinou svého impéria a vývozu kapitálu do ovládaných zemí, a tedy jeho rozřeďování, usnula na vavřínech.

Západní vliv dlouho končil - obrazně řečeno - na Labi, s jistou výjimkou Českých zemí (kde uprostřed 19. století působila celá řada britských inženýrů-podnikatelů), Rakouska a Slezska. Na Balkán pod tureckou nadvládou nezasahoval prakticky vůbec a rovněž skutečná industrializace Ruska začala až koncem 19. století a znovu za Stalina.

Takže hospodářská mapa nakreslená někdy před sto lety docela dobře vystihuje dnešní realitu. I v době nejmodernějších technologií a internetu, otevřených hranic a bleskových přesunů kapitálu totiž platí, že skutečně hluboké socioekonomické změny trvají po celé generace, desítky a spíše stovky let. Navíc jejich posuny - bohužel - často doprovázejí války.

O evropských ekonomických rozdílech v současnosti a minulosti si můžete přečíst v aktuálním čísle týdeníku Ekonom. Objednat si jej můžete i přes SMS. V elektronické podobě je k dostání i na iPadu a iPhonu a tabletu Samsung.