Jak bude v roce 2015? Těžko říct, poučme se z těchto pěti historických omylů

Co přinese příští rok a blízká budoucnost vůbec? Odpověď není snadná. Stačí zapátrat v nedávné české historii, aby se ukázalo, jak odlišná byla přání a představy od toho, co opravdu nastalo. Pokud se podíváme na uplynulé století vždy s odstupem jedné generace, tedy po dvaceti letech, dá se skoro říci, že to pokaždé dopadlo jinak, než jak zněla předpověď.

Hned zpočátku, v roce 1915, byla situace zvláště složitá, druhým rokem zuřila první světová válka. Na počátku zmíněného roku se čeští národovci s Karlem Kramářem v čele opájeli představou, že zemi obsadí ruská carská armáda a vznikne slovanská veleříše. Na konci roku byli už na koni domácí Němci - situace na bojištích se úplně otočila a v Berlíně se mluvilo o Mitteleuropě, tedy německé střední Evropě. Skutečným výsledkem bylo za pár let samostatné Československo napojené na Západ.

V roce 1935 se toužebně očekávala konjunktura. Končila světová hospodářská krize, což vyvolávalo naději na vzestup průmyslu a vyšší mzdy. Jenomže zlatá dvacátá léta se nevrátila, pokles vystřídala stagnace, dluhy vynucené budováním armády a odliv kapitálu. Současně se rozplynula iluze, že se Adolf Hitler buď zcivilizuje nebo odepíše svojí neschopností řídit německý kolos, který se jaksi samovolně vrátí do demokratických kolejí. Realitou byl Mnichov, okupace a druhá světová válka.

Zvláštní byl rok 1955. Po smrti Josefa Stalina nastala politická obleva, opouštěla se ocelová koncepce československé ekonomiky, klesla produkce zbraní a po delší době rostla životní úroveň. V tajných hlášeních sovětských diplomatů proskočily zmínky o představách vysokých státních úředníků, že příštím premiérem nebude komunista, ale politik z řad Československé strany socialistické. Opět bylo vše jinak - hospodářské reformy se zastavily a v zemi na více než deset let vládl klan komunistického šéfa Antonína Novotného.

V roce 1975 stál na vrcholu normalizační politik Gustáv Husák. I západní analytici mu přiznávali, že navzdory drastické politické čistce obnovil se svými spolupracovníky hospodářskou dynamiku. Odrazem byla dříve i později nevídaná populační exploze. Jenomže na extenzivním rozvoji založená ekonomika právě překročila svůj zenit. Za pár let přestala šlapat a protože podobné problémy nastaly i v Moskvě, začaly se stahovat mraky nad celým komunistickým blokem, což si ovšem tehdy nikdo, doma ani ve světě, nedokázal představit.

O generaci později, v roce 1995, lidé po transformačním utažení opasků netrpělivě čekali na Klausův ekonomický zázrak. Hospodářství na chvíli skutečně rostlo a v souvislosti s Českou republikou se občas mluvilo o středoevropském ekonomickém tygrovi. Za dva roky z tohoto snu nezbylo nic. Propukla recese a spolu s ní blbá nálada. Ta podle sociologů, s výjimkou krátkého období na počátku nového tisíciletí, trvá dodnes. Polistopadové nadšení vystřídala frustrace, jejímž výsledkem je mimo jiné zvyšující se podíl obyvatel, kteří tu nechtějí žít a hledají si k životu lepší místo.

Na počátku letošního roku se sváří protichůdné tendence. Na jednu stranu veřejnost spoléhá, že se po letech přešlapování na místě začne mít lépe, což napovídají rovněž ekonomická čísla. Na druhou stranu Češi dál mají největší obavy ze ztráty zaměstnání, což naznačuje, že víra v oživení má své hranice. Nejistotu přitom zvyšuje zahraniční politika v podobě konfliktu Západu s Ruskem na Ukrajině. Ta se po dlouhém období relativního klidu stává pro Českou republiku klíčovým parametrem, přičemž na jeho podobu má Praha jen nepatrný vliv.

Na jednoduchou otázku, jak bude, bohužel jednoduchá odpověď neexistuje. Možné je téměř vše. Což je asi jediná jistota, jak věděla už proslulá kněžka Pýthie ve věštírně v Delfách.