Na jedné straně se může stát, že se poražení přívrženci samostatnosti stáhnou, opadnou vášně a dojde k podobnému zklidnění jako například v Kanadě. Ta je ale daleko a v Evropě jsou i jiné vzory. Přislíbené posilování skotské autonomie proto také může znamenat úmornou cestu od Spojeného království k federaci a konfederaci a opět, třeba o generaci později, k dalšímu pokusu o nezávislost.

Na československém příkladě se navíc ukazuje, že bez ohledu na státoprávní pojmy jde hlavně o moc, kompetence a toky peněz a neustálé spory, kdo na koho doplácí. A že právě tyto debaty jsou velice účinným katalyzátorem náhlých proměn v názorech politiků i široké veřejnosti.

Slovensko se také neoddělilo hned. V poválečných dějinách bylo nejdříve součástí unitárního státu, a pak federace, kterou jedni chtěli rušit, a druzí naopak prohlubovat. Po roce 1989 následovalo krátké období vzrušených debat o nějaké atypickém uspořádání, a teprve pak přišel ke slovu zákon o rozdělení společného státu.

Nejvíce teď závisí na skotských elitách. Pokud lze do současné doby přenášet zkušenosti z dob dřívější parcelace pestrobarevných evropských říší, nelze totiž nepřipomenout jedno pravidlo. O samostatnost obvykle usilovali ti příslušníci menších či opomíjených národů, kteří už zbohatli a získali jistý vliv, ale vycítili, že ani tak do nejvyšších společenských pater v mnohonárodním státě nevystoupí.

Ale i anglické elity jsou důležité. Pokud se skotské požadavky - třeba ekonomického a zejména sociálního rázu - budou stupňovat, může se stát, že "dost" řeknou tentokát Angličané na jihu, a o vypsání referenda pak požádají sami politici v Londýně.