Hlasování o skotské nezávislosti představuje pro Evropu ohromný problém. Pokud se Skotsko skutečně od Velké Británie oddělí, rozpadne se nejen jádro někdejšího impéria, ale po USA druhá nejsilnější západní vojenská mocnost. Evropská unie, kde dosud převažovaly integrační tendence, nepochybně utrpí otřes a to tím spíše, že by pak v Londýně definitivně převážily protievropské nálady.

K otřesu dojde i v případě, že vznik nového státu neproběhne. Požadavek na samostatnost jen tak nezmizí a hlasování na toto téma se může opakovat. Nikdo navíc neví, zda se vlna obdobných referend nepřevalí přes celý kontinent.

Dosud stabilní západní Evropa v každém případě začíná testovat, zda zrod moderních států na jejím území je uzavřenou záležitostí, nebo věcí neustálého ověřování, zejména v časech krizí. Přitom se otevírají záležitosti, na které zdánlivě sedl prach.

Poslední vážný sen o skotské nezávislosti skončil v polovině 18. století. V dalších „problémových“ oblastech, kromě Korsiky hlavně v Katalánii s Barcelonou a nebo Benátsku, se ale o suverenitě mluvilo už ve středověku. Samotná Itálie je navíc konstrukt starý jen 150 let a Německo je na tom stejně.

V každém případě se po nějakých dvaceti či pětadvaceti letech do hry vrací koncept Evropy regionů, tedy kontinentu složeného nikoliv z národních států, ale z tradičních celků. To novému životu křísí pojmy jako Bavorsko, Lombardie či Normandie. Pro představu, jak by to jednou teoreticky mohlo vypadat, lze zalistovat historickými atlasy, nejlépe z různých zemí.

Námětů na změny tam jsou desítky, možná stovky. V Evropském parlamentu ostatně jsou zastoupeny regionální strany či tam alespoň sedí jednotliví poslanci, kteří takové mapy dobře znají.

Pokud se to vše zdá přitažení za vlasy, je namístě připomenout příklad Československa, kde si rozdělení federace před rokem 1989 dokázal představit jen málokdo. Za pár let bylo vše jinak. A to ještě nemusí být všem dnům konec - když pomineme problém pohraničí, byl český stát složen z Čech, Moravy a Slezska a při debatách o krajském uspořádání se těmito pojmy často šermovalo.

Ve východní části kontinentu a na Balkáně je pak vše ještě o poznání horší.Tam nejde jen o dělení na víceméně tradiční celky, ale o překreslování hranic na velice pestrém a propleteném národnostním či náboženském podkladě. Jak ukazuje současný spor mezi Kyjevem a Moskvou, jde o výbušnou záležitost.

Varováním je už skutečnost, že tamní současné “státoprávní” uspořádání není výsledek v poklidu dosažených dohod, ale záborů, násilných přesunů obyvatel a ozbrojených konfliktů.

Ty nedávné stanovily podobu států vzniklých po rozpadu Jugoslávie. Hranice Albánie či severního Řecka jsou zase výsledek sto let starých válek. Ani podoba Polska a Rumunska nemusí být pro mnoho lidí definitivní. Nepřehlédnutelným faktem je početná maďarská menšina, připomínka někdejšího Uherského království nebo neklidná islámská enkláva v balkánských horách.

Příkladů je ale mnohem více a například americký geopolitik George Friedman natvrdo napsal, že Rusko jednou může přijít o Petrohrad.

Evropa je klidná a stabilní jen na povrchu a skotské referendum - stejně jako to, co se děje na jejím opačném konci, na Ukrajině - se může stát zápalkou přiloženou k příslovečnému sudu prachu.