Je to jen osobní zkušenost, ale zkuste najít dobrou hospodu při projíždění českými obcemi a městečky. Autor tohoto sloupku to v letních měsících zkoušel. Při náhodných zastávkách byla obvyklá nabídka: česnečka – nic proti ní, ale proč všude? –, klobása, smažený sýr s hranolky, v lepším případě smažený řízek s bramborovým salátem. V horším pizza a hamburger. Třeba na Třeboňsku hospody rády podávají smaženého pstruha – čert ví, kde ho kupují – a kapří hranolky. Hranolky asi proto, že je v nich méně masa a více spáleného oleje. Marně přemítáte, kam se ztratila štika, candát, okoun nebo úhoř.

Když už máte to štěstí a najdete lokál, který vypadá trochu k světu a obstojně i vaří, často si účtuje nesmyslné částky. Patrně v přesvědčení, že když je něco normálně kvalitní, tak je to vlastně nadstandard.

Paradox spočívá v tom, že vaření se v Česku stalo v posledních letech obrovskou vášní. Kurzy vaření navštěvují desítky tisíc lidí, kuchaři jsou televizními hvězdami, prodej kuchařek láme rekordy. Byznys s vařením roste do obrovských rozměrů, které se týdeník Ekonom v aktuálním čísle pokusil zmapovat. Záhadou zůstává, proč jediní, které trend dobrého vaření stále míjí, jsou zrovna kuchaři v českých hospodách.

 

Hezké čtení přeje

Dalibor Martínek, šéfredaktor

 

obalka Ekonom 2014 36