V noci z 20. na 21.srpna 1968 s příjezdem sovětských tanků skončil sen o československých reformách. Nejen politických, ale také ekonomických, které se v pěti předchozích letech s rostoucí intenzitou chystaly.

Za jejich přípravu odpovědný místopředseda vlády Ota Šik si zásadní změnu situace uvědomil okamžitě a raději se už nevrátil z dovolené a stal se jedním z prvních 70 tisíc poinvazních emigrantů. Jiní ekonomové ztráceli iluze postupně, definitivně od poloviny následujícího roku, kdy Alexandera Dubčeka vystřídal Gustáv Husák.

Dodnes se vede spor, zda pokus vytvořit socialistické tržní hospodářství mohl být úspěšný. Například Václav Klaus už od doby těchto plánů tvrdil, že takový hybrid nikdy nemůže existovat: buď socialismus nebo kapitalismus, Šikova třetí cesta podle něj neexistuje.

První hmatatelný reformní krok, rozsáhlá úprava velkoobchodních cen, skutečně mnoho pozitivního nepřinesla, přispěla hlavně ke zvýšení inflace. Největší problém znamenal strach rozdělit za pomoci cen podniky na ty úspěšné a na firmy, které nakonec neobstojí. Slovo krach a nezaměstnanost totiž zůstávalo zakázané.

Ani o privatizaci se neuvažovalo, přesto reformátoři mnoho očekávali od přesunu hospodářských pravomocí z centra k jednotlivým podnikům, od oslabení dosud všemocného plánování i silných ministerstev.

Nikdo ani neví, kam by ekonomiku dostalo zavedení podnikové samosprávy podle jugoslávského vzoru, kdy by zaměstnanci volili vedení podniků včetně ředitele. Změn nicméně mělo být daleko více, objevit se měly například komerční banky.

Výsledky by třeba nebyly tak oslnivé, jak zastánci třetí cesty ujišťovali, možná by se ale domácí hospodářství přece jen volněji nadechlo a získalo v zahraničí kapitál i know-how. Český odstup za vyspělým světem by pak byl přece jen menší, než jaký byl po dalších dvaceti letech v roce 1989.

I při zpomalených, zredukovaných a vnitřně rozporných reformách, nicméně bez invaze a naprosté proměny režimu, by se něco pozitivního asi podařilo uskutečnit. Šlo přece i o jiné věci: o přístup k zahraničním informacím, kulturu, možnost cestovat nebo i studovat v zahraničí.

O to, co bylo možné před srpnem, a najednou skončilo. Všem by se asi žilo lépe, přinejmenším svobodněji, a lidé by byli lépe připraveni na zásadní změny, které by stejně jednou, po ústupu Moskvy ze střední Evropy, přišly.

Jenomže radikalismus někdejších levičáků proměněných mávnutím kouzelného proutku na největší bojovníky proti komunismu a příjezd Brežněvových tanků jakékoliv „kdyby“ vyloučily.