Naposledy neukojené ambice české zahraniční politiky připomněl v rozhovoru pro Hospodářské noviny premiér Bohuslav Sobotka. "Teď záleží na Ukrajině a Rusku, jestli této nabídky prezidenta Zemana v nadcházejících měsících využijí," poukázal na nabídku Miloše Zemana ze summitu prezidentů zemí Východního partnerství, že by se Česko mohlo stát zprostředkovatelem jednání.

S velkou mírou jistoty můžeme říci, že v Praze taková jednání nebudou. Nebudou ani v Brně či v Ostravě, kam chtěl mírová jednání směřovat Tomio Okamura, když otevřeným dopisem vyzval právě Zemana, aby do Česka svolal mírovou konferenci mezi Ruskem, Ukrajinou, EU a USA, neboť Česko "jako země v srdci Evropy má dlouhodobě dobré vazby na všechny zainteresované strany", a je tedy vhodným místem pro urovnání všech sporů.

Bylo by to krásné, ale je to tak, jak na Okamurovu výzvu reagoval zkušený diplomat, toho času šéf zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček: "Kéž by svět fungoval tak, jak se předkladatelé tohoto návrhu viditelně domnívají, že asi funguje."

Česko má ale v podobných nabídkách tradici (pomiňme teď tu opravdu letitou v podobě idejí krále Jiřího z Poděbrad na nastolení věčného míru mezi křesťany). Už na počátku 90. let nabídl prezident Václav Havel Prahu jako možné místo mírových jednání mezi OOP Jásira Arafata a Izraelem.

Zakrátko Československo k mírové situaci v regionu přispělo tím, že i přes protesty Izraele prodalo do Sýrie přes 200 tanků T-72 ve speciální světlé pouštní kamufláži. V probíhajícím izraelsko-palestinském konfliktu se Česko podle dostupných informací zatím jako mírotvorce nabídnout nehodlá.

Již legendární je exministr zahraničí Jan Kavan, který v roce 1999 spolu se svým řeckým kolegou Jorgosem Papandreuem přišel s mírovou iniciativou k řešení kosovské krize. Ta mírně řečeno vyvolala rozpaky, neb byla v jasném rozporu s postojem většiny zemí NATO, jehož jsme byli čerstvým členem. Stejná dvojice nabídla o dva roky později smělý plán na zprostředkování dialogu mezi islámskými zeměmi a Západem.

Svým receptem na Kosovo "zaujal" v roce 2005 i tehdejší premiér Jiří Paroubek, který navrhl rozdělení země na etnickém principu. Mírovou konferenci k tomu ale svolávat neplánoval.

Jako v minulosti tak i nyní platí - stálo by za to udělat si nejprve jasno v tom, co vlastně sami chceme. Nejsme ani tak bohatí, ani tak neutrální, ani tak mezinárodně vlivní jako třeba Švýcarsko nebo Norsko, abychom zrovna my na diplomatickém písečku plácali mírové bábovičky. I když by to bylo jistě záslužné a zapsali bychom se do dějin. Pro začátek by stačilo mít jasně zformulovanou zahraniční politiku a nezkoušet ji skokově měnit tak, jak to nyní předvádí ministerstvo zahraničí zejména pod taktovkou náměstka Petra Druláka.

Do podobného ranku mimochodem patří i obchodní pohled na věc. Česko v roce 2009 představilo seznam 12 prioritních zemí, jimž by se chtělo jak ekonomicky, tak diplomaticky přednostně věnovat. Sázka na některé z nich ale moc nevychází. Nejlépe je to nyní vidět ve vztahu k Rusku. Seznam prioritních zemí se ale měnit nebude, jak řekl Ekonomu ministr Jan Mládek.

Když už se tedy nechce vládě příliš okatě ustupovat z vytyčených pozic, stálo by za to dát větší prostor ideji, jež finišuje na ministerstvu zahraničí. Tedy neadorovat konkrétní země, kam by se měli čeští exportéři hnát pod tlakem, ale podpořit prioritní obory, v nichž Česká republika může uspět na světových trzích.