Dnes ale můžeme slyšet z útrob ministerstva zdravotnictví slavnostní fanfáry troubící do světa, že spor s Diagem Human po osmnácti letech "definitivně skončil" a ten, kdo vyhrál, je stát a daňový poplatník. Ano, stát skutečně a podle očekávání (poté co do odvolacího senátu navrhl a prosadil všechny tři arbitry) vyhrál letitou arbitráž probíhající na území České republiky. Proti usnesení odvolacího senátu už není dalšího odvolání, a tahle kapitola je tedy uzavřena.

Spor však bude podle všeho pokračovat v zahraničí. Tam jej už v roce 2011 prostřednictvím Newyorské úmluvy, mezinárodní smlouvy o vymáhání rozhodčích nálezů, přenesl Diag Human. Spletitou kauzu připomněl široké veřejnosti tím, že ve Vídni nechal exekučně zabavit obrazy Emila Filly a Vincence Beneše a plastiku Otto Gutfreunda. Umělecká díla se nakonec do Česka vrátila, stát v Rakousku spor vyhrál, obava z exekucí českého majetku v zahraničí však trvá. Ale popořádku.

V srpnu 2008 se radoval Diag Human. Rozhodci určili, že Česko by mělo firmě vyplatit gigantických 8,3 miliardy korun. S úroky dnes suma vyskočila na 11 miliard. Stát se odvolal a přes řadu komplikací a sporů o jmenování rozhodců přezkumný senát ve složení Milan Kindl, Petr Kužel a Jiří Schwarz nyní, na konci července roku 2014, došel k závěru, že se od roku 2002 vlastně vůbec nic nestalo a všechny právní úkony od té doby dodnes jsou nicotné a neplatné. A že tedy neexistuje ani rozhodčí nález přikazující České republice uhradit zmíněné miliardy.

Co že se to v roce 2002 stalo? Stát uznal, že poškodil dobré jméno Diagu Human a firmě Čechošvýcara Josefa Šťávy tehdy vyplatil 326,6 milionu korun coby částečnou kompenzaci. Od té doby se další spory nevedly o to, zda stát firmu poškodil, nebo ne, ale jen o to, jaká je celková výše škody, již by měl ještě zaplatit. Podle nových arbitrů ale vyrovnáním z roku 2002 celá věc s konečnou platností skončila.

Nepřekvapí, že právní zástupci Diagu Human verdikt zpochybňují. Stát by ale měla poněkud varovat skutečnost, že výrok firma de facto vítá, protože podle ní zapadá do celé řady faulů a přešlapů, jichž se stát dopustil, a bude se tedy hodit jako zajímavá argumentace před zahraničními soudy.

Jde samozřejmě o očekávatelnou rétoriku. Diag Human se už do několika nákladných zahraničních soudů pustil a zatím nikde neuspěl, nárok na exekuci českého majetku odmítly soudy nejen v Rakousku, ale i ve Francii, Švýcarsku a v Británii. Argumentem obvykle bylo to, že stále ještě běží odvolací jednání, a tak není o čem rozhodovat. Z tohoto úhlu pohledu může být výrok odvolacího soudu pro Diag Human použitelnou municí.

Plyne ale z toho všeho nějaké poučení pro stát? Z pohledu daňového poplatníka bude jen dobře, pokud se potvrdí, že "stát Diagu Human už nikdy nic, definitivně a s konečnou platností nezaplatí". Z téhož pohledu bude dobře i to, když stát bude přistupovat ke složitým kauzám s plnou vážností a nebude považovat automaticky nárok kohokoli na odškodnění za bzučení mouchy kolem uší.

První chybou v celé kauze bylo, že stát prováhal správný okamžik v klidu se s poškozeným podnikatelem dohodnout.

Další chyby se jen vršily. Největší, jak se záhy ukázalo, byla ochota řešit spor prostřednictvím arbitráže, a ne cestou soudu. Paradoxní je, že před domácí arbitráží tehdejšího vládního kolegu varoval ministr spravedlnosti Jan Kalvoda, dnes právní zástupce Diagu Human.

Stát si v průběhu sporu najímal různé venkovské bezejmenné (ale spřátelené) právníky, zadával si nejrůznější analýzy, za něž zbytečně utratil desítky milionů korun, postupoval zmatečně, v průběhu let zpochybňoval důkazy, jež sám předkládal, napadal verdikty rozhodců z pravomocného rozhodnutí a postupoval celkově velmi amatérsky. Až by z toho mohl vzniknout dojem, že v tom bylo i něco více než pouhá neschopnost. Při znalosti divokých poměrů v české politice by málokoho překvapilo, pokud by na stole byla v průběhu let i dohoda typu "my vám miliardovou náhradu přiklepneme, pokud se s námi podělíte".

Po roce 2008 se stát začal bránit výrazně tvrději a, jak se zdá, i účinněji. Takže tvrdá obrana ano, ale v mezích zákona. Věřme tedy, že všechny kroky, jež ministerstvo v průběhu let ve sporu podniklo, včetně jmenování trojice odvolacích rozhodců a jejich verdiktu, bude umět před zahraničními soudci dobře vyargumentovat. Aby se pak náhodou nestalo, že z ministerstva zdravotnictví i ze Strakovky budou časem troubit fanfáry smuteční.

Související