Počítá se zvýšením platů hasičů, učitelů a policistů, s růstem důchodů a též se zvýšením investic. Hasiče, policisty, učitele a silnice nelze vládě asi příliš vytýkat, kromě faktu, že nejlepší by bylo, abychom si na všechny potřebné výdaje dokázali sami vydělat.

To se ovšem nerovná volání po zvyšování daní. Rozhodně totiž neplatí předpoklad, že vyšší daně rovná se nižší deficit či vyrovnanější rozpočet. Platí spíše to, že ať je ve vládě kdokoli a daně jakékoli, státní dluh stále roste. Jediné tři roky v české historii, kdy byl rozpočet přebytkový, jsou už docela vousaté: 1993, 1994 a 1995.

Premiér Bohuslav Sobotka už coby ministr financí dokázal, že hýřit a zvyšovat dluh jde snadno i v době hojnosti. O tehdejším až sedmiprocentním růstu HDP se nám dnes může jen zdát. Za úžasný úspěch budeme považovat i tříprocentní růst, v nějž výhledově můžeme doufat. Sobotka (s Babišem v zádech) tak dostane šanci na repete a při snad slušném růstu ekonomiky by mohl přispět alespoň k nezvyšování dluhu.

Historie nám ukazuje, že nic jako bezpečná hranice státního dluhu neexistuje. Z hlediska maastrichtských kritérií jsme sice ještě nějaký čas za vodou, ale poměr dluhu k HDP ve výši 60 procent je střelený od boku a nevyhovuje stejně všem. Zatímco Německo si s ohledem na důvěru trhů a velikost své ekonomiky může dovolit i mnohem vyšší dluh, pro Česko a země nám podobné by se hranice měla pohybovat výrazně níže.

Chceme-li postupně snižovat alespoň rozpočtový deficit a nechceme-li zvyšovat daně, je nutné osekat zbytné výdaje. Ty mandatorní plus ty na státní zaměstnance však příští rok vzrostou. Výdaje na investice též. Dají se tedy řádově až desítky miliard ušetřit na provozu státu?

Odpověď nabízejí různé přemrštěné platby za služby a dodávky zboží, nejrůznější formy plýtvání, neadekvátně vysoké veřejné zakázky či poradenské služby bez užitku. Jen při nedávném auditu na šesti ministerstvech se podařilo najít faktury za 16 miliard korun, u nichž není jasné plnění.

To se rovná ceně zhruba za 50 kilometrů dálnic. Transparentnost je sice slovo, z něhož mnohým už naskakují rudé fleky, ale je žádoucí, aby stát co nejdříve spustil takový rozklikávací rozpočet, kde kapitolu po kapitole, úřad po úřadu, fakturu po faktuře bude jasné, za co, kdo, proč a komu platí. Dobré účty by tak třeba už napřesrok mohly udělat alespoň "lepší" deficit.

Související