Evropa podle exprezidenta Václava Klause žije hlavně z bohatství získaného v minulých stoletích. A pokud nemá podlehnout konkurenci zemí v Asii či Latinské Americe, musí, a to především především zkostnatělá Evropská unie, projít obdobně hlubokou transformací, jakou před čtvrt stoletím absolvovala Česká republika.

Klausova představa o drastické liberální reformě, která by zatočila se sociálním státem a přitom by došlo k poklidnému nahrazení přeregulované unie daleko volnějším uskupením respektujícím národní státy, se nezdá dvakrát pravděpodobná. Faktem nicméně zůstává, že evropská integrace skutečně je jen křehkým a proměnlivým lidským výtvorem.

Podobných celků byla už celá řada: vznikaly, rostly a pak stagnovaly, hroutily se a zanikaly. Období centralizace a decentralizace se přitom cyklicky střídala.

Na počátku, před dvěma tisíciletími, civilizovanou Evropu spojila římská říše. Rozbily ji ale ekonomické obtíže kombinované se špatnou ovladatelností ohromného celku z jednoho místa. Jen necelé století vydržela daleko menší francká říše založená Karlem Velikým. Dlouhý úpadek si prožila Svatá říše římská, mocný útvar, který ve středověku pod německým vedením dominoval ve střední Evropě. Nakonec nad katolickým univerzalismem převážil trend vedoucí ke vzniku národních států.

Pozdější pokusy sjednotit kontinent byly jen krátkodeché, protože ekonomika i politika nabraly daleko rychlejší tempo. Ať šlo o Napoleonovo impérium, založené na vývozu francouzské revoluce, či německou Evropu buď ve vydání celní unie císaře Viléma, nebo agresivní rasistické říše Adolfa Hitlera.

 

Je Evropská federace reálná?

Nyní jde o francouzsko-německé sdružení pro obchod s uhlím a ocelí, které v neopakovatelných podmínkách studené války vyrostlo až do dnešní podoby konfederované Evropy.

Může ale přerůst až do federace, v jakési Spojené státy Evropské? Starý kontinent je - na rozdíl od jiných hospodářských center světa - jiný. Na rozdíl od kulturně a posléze i jazykově jednotné Číny nebo donedávna fungujícího tavicího kotle v USA postrádá pro takové sjednocení to hlavní: evropský národ. Euro, fotbalové soutěže ani odkazy na společnou keltskou minulost ho nenahradí.

Protože Evropě, jako dámě v letech poučené dřívějším bouřlivým životem v němž nechyběly války a útoky na jiné, už chybí dřívější radikalismus, čekají nás asi nekonečné diskuse, jak dál. Je patrná oscilace mezi vlnami bruselského centralismu, úvahami ekonomů o rozdělení na zaostávající Jih a bohatý Sever a vlivem euroskeptiků snících o návratu do slavné minulosti, která ale nikdy tak ideální nebyla.

Možná ale právě takový nikdy nekončící střet rozmanitých představ a záměrů je přesně to, co vždy Evropu dělalo Evropou.