Je české zdravotnictví před bankrotem?

Zcela jednoznačně říkám, že ne. Samozřejmě je po těch letech hospodářské krize v určité finanční tenzi. Ale ono je v tenzi v podstatě všude na světě, i v těch nejlépe zorganizovaných a nejbohatších systémech. Ze strany pacientů, pro které tady je, existují obrovská poptávka a obrovská očekávání. A to není nikdy jednoduché a je to vždy drahé.   

Vždy se tvrdilo, že je zdravotnictví zadarmo. To je fikce, platíme pojištění. Tím, že jsem krajským zastupitelem, čas od času nahlédnu za oponu a vidím, že se navíc do zdravotnictví sype neuvěřitelné množství peněz, musí se dofinancovávat. Jaký je nejlepší způsob?

Zdravotnictví má dvě části. Jedné se dnes říká veřejné zdravotnictví. Ta se snaží mapovat zdraví celé populace a zvyšovat jeho úroveň. Druhou částí je systém veřejného zdravotního pojištění a poskytovatelů služeb. Do prevence, boje o zdravý způsob života a tak dále u nás teče asi pět procent rozpočtu. Zbývajících asi 250 miliard dnes jde do poskytování zdravotní péče. Přitom zdravý způsob života má na zdraví úplně stejný vliv jako kvalita poskytovaných služeb. Bez toho jen léčíte nemocné, kteří třeba ani nemuseli být nemocní.

 

 


Pokud se tedy nejedná o nějaký genetický problém, jsme za určité typy chorob zodpovědní sami. Proč mají na naše špatné anebo nezodpovědné návyky doplácet jiní?

To vychází z naší ústavy, která kopíruje a rozšiřuje úmluvu o lidských právech a biomedicíně. Zjednodušeně, každý má nárok na zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění – pokud zákon neříká jinak – a to ať už je příčina jeho nemoci jakákoli. V evropském prostředí nejsme úplnou výjimkou, kopírujeme to, co je kolem nás, i když v trochu přísnější podobě. Přitom naše ústava není postavená jen na soucitu a solidaritě, ale i na praxi. U všech pacientů nelze jednoznačně říci, kdo si zdraví poškodil sám a kdo ne.

Když jste byl ministrem a po třech letech jste skončil, naplnily se všechny vaše představy?

Tak ze třetiny se nám něco povedlo. Možná to není tolik vidět, protože jsem zvolil takovou práci, která měla zdravotnictví léčit od základů. Povedlo se například udělat určitý krok k ochraně lékařů. Jestliže pracuje v nemocnici, která není dostatečně vybavená, tak se zodpovědnost přenáší na vedení nemocnice; jestliže pracuje v nemocnici, která není dostatečně financovaná, tak na zdravotní pojišťovny anebo na stát. Takové základy jsme se snažili pilovat. To je, jako když stavíte dům. Když nemáte základy, je to katastrofa.

Přeběhl mi mráz po zádech z toho, že jsme dvacet let poté, co víme, jak systém vypadá, začali budovat něco, co mělo stát jako první – základy. Neztratili jsme spoustu času?

Ztratili, ale ono to zdravotnictví běží nějakým samospádem, protože prostě musí řešit věci, které dennodenně přicházejí v obrovských objemech. Nějak si s tím vždy poradí, jen to vyvolává obrovské tenze a nespokojenost. A abychom nebyli tak pesimističtí, pokud jde o používání metod, technik a léků, patříme ke světové špičce. V našem zdravotnictví ale není dost peněz na to, abychom patřili ke světové špičce i v urči­tém komfortu pacienta.

 

Poslechněte si celý rozhovor:

AlterEko Kinský a Heger

Studio ZetProjekt Alter Eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.

 

 

 

Související