Nakonec se do toho shodou okolností pustil a jeho nápad odstartoval průmyslovou výrobu měkkých kontaktních čoček, které dnes po celém světě používají miliony lidí.

 

"Otec chtěl mít všechno hotové hned," vzpomíná syn Kamil Wichterle, profesor chemického inženýrství na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava.

 

Svou netrpělivostí a spěchem byl jeden z nejvýznamnějších českých vynálezců ostatně proslulý, nechyběla mu navíc ani manuální zručnost. Než by čekal do druhého dne, až mu technik vysoustruží potřebnou součástku, šel a udělal to ještě večer sám. Okna jeho laboratoře i dílny na Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze na Petřinách svítila dlouho do noci.

 

"Neustále pospíchal, protože se bál, že něco nestihne," vzpomíná na Wichterleho mladší spolupracovník Jiří Michálek. Po chodbách ústavu nechodil, ale spíše běhal, aby zbytečně neztrácel čas. K stáru dostal od svých kolegů dokonce koloběžku. Na ní se mezi laboratoří a pracovnou mohl přemisťovat mnohem rychleji.

 

V prosinci 1961 čekal Otto Wichterle na vybroušení skleněné půlkulové formičky, se kterou by mohl čočky odlévat. Vypadalo to, že sklář dokončí práci až po Novém roce. Jenže pak zřejmě zjistil, že by se mu hodily nějaké peníze na dárky. "Formu nám přinesl domů těsně před Vánoci," říká Kamil Wichterle. Pro jeho otce to bylo jako startovní výstřel.

 

Osmačtyřicetiletý Wichterle musel využít to, co měl doma k dispozici. První prototyp odlévací aparatury tak sestavil z dětské stavebnice Merkur. Jako pohon mu posloužilo dynamo z jízdního kola jeho dospělých synů.

"Když se dynamko připojilo na zvonkový transformátor, fungovalo jako motorek s naprosto přesnými otáčkami podle frekvence střídavého proudu," popisuje Otto Wichterle v knize Vzpomínky. Na Štědrý den odpoledne na téhle aparatuře odlil první čtyři čočky s pravidelným okrajem. Ani pak ale neodpočíval. "Až do večera a přes noc jsem je vymýval ve slané vodě," vzpomíná dále Wichterle.

 

Hned na Boží hod odvezl čočky na 2. oční kliniku, kde je s doktorem Maxmiliánem Dreifusem otestoval na několika pacientech. Osvědčily se, oko nedráždily. Po návratu z kliniky sepsal Wichterle patentovou přihlášku a ještě před koncem roku ji s pomocí svého patentového poradce docenta Artura Stoye podal. S ním se seznámil už u Bati a později ho přetáhl na Akademii věd.

 

Celkem je Otto Wichterle autorem nebo spoluautorem 152 patentů. "Rychlé podání patentu hned po Vánocích 1961 nesouviselo ani tak s tím, že by se otec bál, aby ho někdo nepředběhl. Vyplývalo to z jeho povahy. Nerad věci odkládal," vysvětluje syn Kamil.


 

obalka Ekonom 512013Celý příběh Otto Wichterleho najdete ve vánočním dvojčísle týdeníku Ekonom společně s velkým tématem Top 25 českých nápadů roku 2013. Přečíst si ho můžete i na iPadu a iPhonu nebo na zařízení se systémem Android.

 

Související