Do kin se blíží film o Haně Arendtové a jejích zápiscích z jeruzalémského soudu s Eichmannem. V knize dochází k závěru, že zlo povětšinou nemá démonickou podobu nějakého maniaka, ale že - podobně jako Eichmann - vypadá jako úředník, byrokrat, šroubek v mašinerii, který jen plní rozkazy a doufá v povýšení. Někdo, kdo není ani moc chytrý, ani zajímavý. Zlo se projevuje banalitou - stačí jen tupě následovat dav a dobovou ideologii. A moc u toho nepřemýšlet a hlavně necítit.

Na tomto místě jsem před nějakou dobou psal o tom, jak se etika přestěhovala do institucí, což je myšlenka rakouského filozofa Ivana Illiche. Že totiž dnes již neneseme osobní zodpovědnost za staré či nemocné, protože od toho máme důchodové a zdravotní pojištění. Zodpovědnost je odosobněná, i když se na institucích pochopitelně všichni podílíme.

Jenže tato vlastnost vyhřeznutí etiky z osobna do institucí má i svou stinnou stranu, protože stejně nenápadně či automaticky dokáže místo dobra páchat i zlo. Ve specializované společnosti, kterou drží pohromadě a koordinují právě ony instituce, se jen těžko dělí vina, ač dělba práce je snadná. Proto vlastně, technicky vzato, byl souzen Eichmann nikoli jako člověk, za své osobní činy, ale jako představitel instituce, který se jí nepostavil. Eichmann se bránil tím, že nedělal nic nelegálního, následoval dobové učebnice, ideologii doby. V takovém systému se pak stávala perverzní věc: činitelé nacistického režimu včetně vojáků měli výčitky svědomí, že mají výčitky svědomí...

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se