Řídit lidi mě prostě nebaví a nejsem v tom dobrý. Vzal jsem to jako fakt a smířil se s tím, že se nikdy nestanu Podnikatelem roku (o Manažerovi roku ani nemluvě), ani nebudu tím, kdo z Česka vytvoří další Google nebo Apple. To poznání a hlavně smíření s ním mi ohromně ulehčilo a zpříjemnilo další život - prostě už jsem to nezkoušel.

 

Ne že by investování do zajímavých projektů a firem nebylo o lidech, naopak je v něm práce s lidmi klíčová, ale vyžaduje jiný typ vlastností než řídit velké týmy a lidi, naštěstí. Ze školy si pamatuji, že někteří učitelé měli tendenci tlačit žáky do toho, aby nejvíce času věnovali věcem, které jim moc nejdou, aby se je alespoň jakžtakž naučili, namísto toho, aby rozvíjeli svoje silné stránky a snažili se v něčem opravdu excelovat. V tom přístupu mi chybí ambice být v něčem nejlepší, naopak se obávám, že vede k průměrnosti. "Anglinu se neuč, dyť se domluvíš, spíš se podívej na chemii," znamená, že dítě nebude vynikající ani v jednom (nemluvě o tom, že našprtané chemické vzorce použije od školy jen jednou v televizním Milionáři, a ještě k tomu blbě).

 

A nemusíme koneckonců chodit ani do škol, vždyť snahou o dosažení průměrnosti jsme obklopeni: dotace z EU jsou založeny na principu, že bohatší (schopnější) země či regiony doplácejí na ty chudší (línější), cílem je pak průměrná úroveň napříč tím naším evropským kibucem. Proč se ale máme neustále snažit o dosažení průměrnosti, a to i v byznysu? Neměli bychom se vykašlat na to, co nám moc nejde, a soustředit se na to, v čem jsme dobří? Znát svoje limity je praktické. Doufám, že si teď neříkáte: "Když tohle ví, tak proč souhlasil s psaním sloupků?"

 

Ondřej Bartoš
zakladatel investičního fondu Credo Ventures