Málokde se řekne vše podstatné na tak malé ploše papíru. V tom je kniha ekonoma Pavla Kohouta vydaná nakladatelstvím Pistorius & Olšanská s charakteristickým názvem "Úsvit" skutečnou výjimkou. V útlé publikaci, jejímž cílem je "změnit tuto zemi", stačí nalistovat stranu 69 a ještě snad tu následující, a tam stojí vše podstatné.

V několika málo odstavcích Kohout žádá přijmout novou ústavu, a zrušit tak funkci premiéra a pověřit řízením ministerského kabinetu - podobně jako tomu je v USA - přímo voleného prezidenta. Ten si sám vybere své podřízené. Což konečně povede k žádoucímu oddělení moci zákonodárné a výkonné, protože předsedu vlády zatím vybírají poslanci.

K tomu Kohout, jeden z ekonomických poradců vlády Petra Nečase, ale i Věcí veřejných a ředitel pro strategii společnosti Partners, navrhuje zavést odpovědnost politiků vůči voličům. Na základě možnosti jejich odvolání lidovým hlasováním. Do poslanecké sněmovny by se nově volilo na základě většinového systému. Každý by kandidoval sám za sebe a nikoli za politickou stranu, což by asi znamenalo i konec partají.

Nová ústava by se měla zbavit balastu příslibů, které nelze splnit. Tedy nejen zmínek o právu na bydlení a práci, ale do značné míry i na vzdělání a zdravotní péči. Místo toho by bylo lepší stanovit limity bránící nadměrnému zdanění a přemrštěným rozpočtovým výdajům.

Realizace takového ústavního návrhu má být prvním krokem k oživení české společnosti a ekonomiky a zajištění budoucí prosperity. "Výměna politiků nic neřeší. Je třeba vyměnit špatně fungující operační systém státu," tvrdí autor.

Podle Kohouta je nutné radikálně se odpoutat od narychlo napsané ústavy z roku 1993 (kopírující a opisující údajně stejně špatnou ústavu prvorepublikovou), na jejímž základě v této zemi vzniklo "pološero, dílo právníků a politiků, kteří začátkem 90. let zaváděli nový politický systém".

Dodává, že není nutné uvádět jména tvůrců tohoto dokumentu, zato však má smysl napravovat jejich zlé dílo. Protože právě zmíněné šero, v němž není ani podstatného rozdílu mezi pravicí a levicí, vyhovuje politickým manipulátorům, byrokratům a šíbrům všech barev. Pokud ke změně nedojde, hrozí ohromné problémy, protože "lidé lapení do pasti špatných zákonů budou volat po pořádku a politici jim ho nabídnou v podobě omezení svobod a dalšího prohloubení moderního nevolnictví".

Kohout se netají tím, co je jeho cílem. Neoliberální tržní systém, v němž bezbřehý sociální stát a s ním spojené vysoké zdanění nedevastují produktivní bázi ekonomiky. Pokud k tomu nedojde, varuje, stane se bankrot finanční, sociální i morální jen otázkou času. Příznačný je podle něho fakt, že státy Evropské unie nyní prostřednictvím rozpočtů utrácejí v průměru polovinu HDP, přičemž lví podíl připadá na uspokojování nejrozmanitějších sociálních práv. Nezaměstnanost přitom stále roste.

Ani krachy bank za současné finanční krize nepokládá za důsledek kapitalistických spekulací, ale za zákonitý výsledek tradiční socialistické politiky, kdy se spotřeba i investice stimulují pomocí dluhů. Tedy rozpočtového populismu, který začal expandovat na Západě po roce 1970 a vedl až k řeckým koncům.

Kohout si na tomto místě pomáhá citátem proslulého německého národohospodáře a ministra hospodářství z 50. let minulého století Ludwiga Erharda, že "čím je společnost svobodnější, tím je i sociálnější".

Ne všichni jsou přímočarostí Kohoutových návrhů, které nás mají jediným řezem osvobodit od tradice vedoucí od polistopadového období přes první republiku až k rakouskému konstitucionalismu z 19. století, oslněni. Právní znalci navíc upozorňují na vnitřní rozpory. Podle Jindřišky Syllové, šéfky Parlamentního institutu, analytického orgánu poslanecké sněmovny, předkládá pravicový ekonom ústavní změny, které odpovídají konceptům přímé demokracie. Tedy myšlenky, které razil filozof Jean-Jacques Rousseau, k nimž se od dob francouzské revoluce upíná politická levice. Představit si neumí ani politiku, která by se dokázala obejít bez politických stran. Za přijatelné nicméně Syllová označuje vize o ústavním zakotvení šetrného rozpočtového hospodaření, které je už v Evropě rozšířenou záležitostí.

Kohout se částečně může opřít o váženou autoritu, a to osobu prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Také ten při vzniku samostatné republiky v roce 1918 snil o amerických vzorech, především pak o tom, že by hlava státu sama měla řídit vládu. Jenomže pod tlakem domácích politiků se prosadilo jiné uspořádání, tradice parlamentní a nikoli prezidentské republiky, a tu změnit je dnes prakticky nemožné.

Tak zásadní změny ústavy, jaké Kohout prosazuje, se obvykle dějí jen v případě revolucí, jak tomu bylo v rodících se Spojených státech, či dokonce prohraných válek.

Josef Pravec

Úsvit. Kniha přináší návrh nové ústavy, která by měla zajistit politickou stabilitu, a tím vytvořit podmínky pro růst ekonomiky. Foto: archiv