Miloš Zeman (67)

Vzdělání
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Kariéra
V letech 1971 až 1989 se zabýval prognostikou a po pádu komunismu pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV. V roce 1968 vstoupil do KSČ, z níž byl o dva roky později vyloučen. V roce 1990 se stal poslancem za Občanské fórum, později přestoupil do ČSSD. Jako její předseda stanul v roce 1996 v čele Poslanecké sněmovny, po volbách v roce 1998 byl čtyři roky premiérem menšinové vlády. V roce 2003 ale neuspěl při prezidentské volbě a později vystoupil z ČSSD. V roce 2009 založil středolevicovou Stranu práv občanů Zemanovci, nyní je jejím čestným předsedou.

Soukromí
S manželkou Ivanou má dceru Kateřinu, z prvního manželství syna Davida. Žije v Praze a v Novém Veselí na Českomoravské vrchovině. Napsal řadu knih o prognostice a politice.

Miloš Zeman - Po zlu může přijít jiné zlo (Rozhovor vyšel v týdeníku Ekonom v květnu 2012)

Přestože je vzorem Miloše Zemana Tomáš G. Masaryk, masarykovský fotoportrét na koňském hřbetě bychom s ním asi nepořídili. Někdejší premiér a předseda ČSSD nás v pražské centrále "své" Strany práv občanů Zemanovci přivítal s hůlkou v ruce a v pantoflích.

"Mám něco s nohou," omlouvá svoji fyzickou indispozici jeden z kandidátů na nového českého prezidenta. Oč méně je pohyblivý, o to více pohostinný. "Nabídněte si," ukazuje na nakrájený gothaj, rohlíky a sklenky s bílým vínem. O chvíli později potenciální budoucí hlava českého státu při vášnivější gestikulaci zvrhla "nápoj bohů" do měkkého salámu.

Chcete být prezidentem-moderátorem, který bude zaštiťovat debatu mezi politickými stranami. Nechtějí ale lidé nyní, v pohnutých dobách hospodářské a vládní krize, za prezidenta skutečného lídra, vůdcovský typ?

Prezident má pomoci k tomu, aby se politické strany na neutrální půdě dokázaly dohodnout. Svého času jsem přispěl k domluvě mezi dvěma nejsilnějšími politickými stranami, ač se to zdálo některým naivním novinářům nemožné. Chtěl bych mít podíl na tom, aby tu vznikla silná vláda a silná opozice a v obou případech s výraznými lídry.

Na čem by se za vaší moderace, v době hospodářské krize, měli politici dohodnout?

Na tom, že budou preferovat investice před spotřebou. Že výrazně změní strategii vládní hospodářské politiky. V roce 2002 byl podíl investic ve výdajové struktuře rozpočtu asi 30 procent, dnes je přibližně 10 procent. Rozdíl představuje nějakých 200 miliard. Investice jsou vytlačovány sociálními výdaji, přemrštěnými částkami na státní aparát, předraženými vojenskými nákupy a v neposlední řadě i náklady dluhové služby. Ty před 10 lety představovaly 20 miliard korun ročně, nyní jde o 80 miliard. Je-li ekonomika podinvestovaná, podlamuje zdroje svého budoucího růstu.

Současná vláda dělá zbytečné a tupé škrty. Nehledá rezervy a do poslední chvíle se bála zvyšování daní. Ale Švédsko, které je zemí s nejvyšší daňovou zátěží v Evropě, je výborné z hlediska konkurenceschopnosti a současně za poslední desetiletí snížilo státní dluh o polovinu.

Jak si představujete, že se investice zvýší? Na úkor dalšího zadlužování státu?

Vůbec to neznamená, že investorem má být stát. Investice by měly být založeny na PPP projektech. Ve své vládě jsem jako pilotní projekt prosadil smlouvu s izraelskou firmou Housing & Construction na dostavbu dálnice do Ostravy a dál na polské hranice. Tato smlouva měla tři části. Náklady na samotnou stavbu, náklady na 30 let udržování a náklady na generální opravu, než by byla předána státu. Novináři položky sečetli a s inteligencí sobě vlastní je porovnali s náklady na přímou stavbu, kterou nabízelo Ředitelství silnic a dálnic. Tak vzniklo tvrzení o předraženém projektu. Přitom náklady na přímou stavbu jsou už dnes, kdy dosud není hotovo, vyšší o 19 miliard korun, než bylo uvedeno v naší smlouvě! Termín je překročen o čtyři roky a dálnice se k tomu vlní.

Nejlepší ekonomikou Evropy je Německo, jehož úspěch stojí na výrobě. Jak se na to díváte po těch letech, kdy se i u nás tolik zdůrazňoval odklon od výroby ke službám.

Můj někdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr vždy hájil tezi, že průmysl nás živil, živí a živit bude. S touto tezí jsem v zásadě souhlasil.

Organický a pozvolný růst sektoru služeb je normální. Pokud to ale přeženete do extrému, tak bez silné průmyslové základny, ale také bez silného zemědělství a stavebnictví, vás služby samy o sobě zdaleka neuživí.

Bojíte se zvyšujícího se vlivu Německa?

Sdílím názor, že Německo je v současné době demokratické a demokratické je právě proto, že je pevnou součástí Evropské unie. Bál bych se Německa, které by stálo mimo EU.

Prezident spoluformuluje zahraniční politiku státu. Jak chcete vstoupit do diskuse o evropské budoucnosti? Co s kontinentem, který je fatálně ohrožen dluhy, migrací a islámským fundamentalismem?

Co se dluhů týče, plně souhlasím se smlouvou o rozpočtové odpovědnosti a nevidím žádný důvod, proč k ní nepřistoupit. Je to přece něco podobného, co chce i většina naší politické scény.

Kdybych ale byl prezidentem, snažil bych se tuto dohodu poněkud obměnit. Aby rozpočtový deficit byl tolerován do určité výše při poklesu hrubého domácího produktu a naopak, aby byl povinný přebytek v době konjunktury. To je stará teze Johna Maynarda Keynese, který říká, že stát má prostřednictvím deficitního financování intervenovat za hospodářské krize. Na to totiž i mnozí keynesiánci zapomínají, že v době konjunktury má být rozpočet přebytkový. Srovnejte to s "keynesiáncem" Bohuslavem Sobotkou, který jako ministr financí v letech 2002 až 2003 ztrojnásobil deficit státního rozpočtu v době konjunktury.

Ve vás, pane Zemane, je těžké se vyznat. Před časem jste říkal něco v tom smyslu, že z Vysočiny odejdete jedině v rakvi, a teď máte namířeno na Pražský hrad. Proč taková změna?

Prezidenský kandidát No:Kdybyste občas četli noviny, nebo se alespoň dívali na televizi, tak budete vědět, že jsem naléhání, abych se vrátil do politiky, odolával sedm let. A musíte uznat, že to je dost dlouhá doba. Po sedmi letech se mi stav české politiky včetně stavu české sociální demokracie znechutil natolik, že jsem se rozhodl založit vlastní stranu, Stranu práv občanů. Tatáž strana mě nyní chce kandidovat na prezidenta. Já tuto kandidaturu přijmu jen tehdy, pokud se ukáže, že si to občané přejí.

Prezidentská kampaň něco stojí, kdo vám ji zaplatí?

Typicky česká otázka, ale proč ne. Veřejné televizní diskuse nestojí nic. Neplatí tam sice honoráře, ale ani po vás nic nechtějí. K tomu jsem napsal dvě stránky vlastního životního příběhu, který chceme rozeslat do domácností. Těch jsou asi tři miliony a pošta tyto listovní zásilky doručuje v ceně 20 haléřů za kus. To máte 600 tisíc. Předpokládám rovněž, že navštívím 14 krajských měst, abych občany seznámil se svými názory. To také nebude finančně náročné. Když vše sečteme, tak moje volební kampaň vyjde zhruba na dva miliony korun. Spoléhal bych na to, čemu se říká obamovské dary. Na velký počet dárců a malé částky.

KOMPLETNÍ ROZHOVOR NAJDETE ZDE:

Související