Hlavní argument pro přímou volbu - všelidové hlasování bude důstojnější než výběr hlavy státu poslanci a senátory - už pozbyl platnost. Start nové tradice navždy poznamenají soudní spory o to, který kandidát do voleb jít mohl a který naopak byl předem vyloučen.

Přes pochybnosti o celé změně i o jménech kandidátů přinese přímá volba posílení prezidentova postavení. Česko sice dále zůstává parlamentní republikou, ale i tak bude prezident s jasně vymezeným zázemím vlastních voličů daleko snadněji konkurovat premiérovi závislému naopak na krajně nestabilních poměrech v poslanecké sněmovně. Například Miloš Zeman se netají úmyslem docházet na zasedání vlády a předkládat tam vlastní návrhy. Pikantní by to bylo zejména za situace, pokud začne radit vládě ČSSD, tedy strany, s níž se ve zlém rozešel a ve které má dodnes řadu tajných přívrženců. Rozklížit by ji mohl úplně stejně, jako to Klaus udělal s ODS.

Silný prezident by se také mohl pokoušet po vzoru T. G. Masaryka (nebo příkladu Klausova prosincového zásahu, který skončil odvoláním Karolíny Peake z ministerstva obrany) ovlivňovat personální složení kabinetu. Může si na Pražský hrad zvát jednotlivé ministry a dopodrobna s nimi probírat práci resortů. Některý z nich by se pak snadno mohl cítit spíše jako podřízený hlavy státu než svého premiéra.

Mírný posun při rozdělení moci ve prospěch hlavy státu je rovněž lákadlem pro zástupce byznysu. Právě souboj vlivových skupin označil na podzim ekonom Jan Švejnar (sám spojený s mocnou ČSOB) za jeden z důvodů, proč do souboje o Pražský hrad nenastoupil. Skutečně jde o docela nepřehledný terén. Kampaň Jana Fischera z větší části financuje spolumajitel třineckých železáren a řady zdravotnických zařízení Tomáš Chrenek. V minulosti pěstoval kontakty jak s ODS, tak s ČSSD. "Jan Fischer je pro mne nejdůvěryhodnější z kandidátů. Prokázal, že je schopen uspět jak v čele české vlády, tak významné mezinárodní instituce a získat si respekt české veřejnosti i uznání odborníků," tvrdí Chrenek, který do svého favorita investoval už 14 milionů korun.

Další těžkou váhou poblíž Fischera je mediální magnát Jaromír Soukup, který pomáhá jako mediální poradce a s reklamou vůbec. V září od Chrenka koupil TV Barrandov, což ukazuje minimálně na to, že se při přímé volbě dají uzavřít slušné obchody.

Čtyři miliony korun poslal Fischerovi i podnikatel Mikuláš Šveda, který v minulosti prohlašoval, že by prezidentem jmenovaná bankovní rada měla zasáhnout, aby se směnárenský trh, na němž se pohybuje, neocitl pod kontrolou zahraničních společností.

Zemanova mlha

Martin Nejedlý, který stojí za Milošem Zemanem, není pouze místopředsedou Strany práv občanů Zemanovci, ale i byznysmenem, který se po 10 let pohybuje v Rusku a spolupracuje s tamními olejáři. "Podporuji ho proto, jelikož to bude nejlepší prezident. A i když jsem podnikatel, rozhodně nebudu chtít jiný pas, protože na prezidenta Zemana budu hrdý," řekl Nejedlý týdeníku Ekonom.

O financování Zemanovy kampaně se ale mnoho neví. Lobbista Miroslav Šlouf i Nejedlý sice před třemi lety věnovali Straně práv občanů po milionu korun, odmítají ale spekulace tisku, že tyto peníze nyní slouží Zemanově kampani.

V každém případě se při odhadech nákladů Miloš Zeman ukázal být špatný prognostik - jeho představa o laciné cestě na Pražský hrad vzala za své. Loni v květnu ujišťoval Ekonom, že vše spraví dva miliony korun, nyní se v jeho okolí už mluví o milionech dvanácti.

Z ostatních kandidátů si na nepřízeň byznysu nemůže stěžovat Karel Schwarzenberg. Třeba Libor Winkler (spolu s bojovníkem proti korupci Karlem Janečkem vlastní firmu RSJ), nejštědřejší z jeho přívrženců, poslal pět milionů s vysvětlením, že si nepřeje zvolení Miloše Zemana. Důvod? Opoziční smlouva z roku 1998 podle něho přispěla ke vzestupu tuzemské korupce.

Také Tomáš Němec, který podniká v gumárenství, poslal Schwarzenbergovi 2,5 milionu korun a hoteliér Viliam Sivek dva miliony. Rezolutně přitom popírá, že by finanční příspěvek mohl souviset s jeho podnikáním.

Protože však prezident nestojí v čele kabinetu, zůstává jeho možnost přímo ovlivnit byznys, například přes rozpočet či přidělování státních zakázek, omezená. S jednou výjimkou: podle vlastního uvážení jmenuje bankovní radu ČNB, a právě význam centrálních bank teď na celém světě prudce roste. ČNB v popisu práce nemá jen péči o cenovou a finanční stabilitu, ale rovněž vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Významné slovo má při rozhodování o ekonomické integraci a budoucím připojení k eurozóně.

K radikálnějším změnám v dnešním euroskeptickém vedení ČNB by asi došlo po případném nástupu "evropanů", tedy Jiřího Dienstbiera či Karla Schwarzenberga. Ale určitě ne hned, většinu členů bankovní rady totiž Klaus nedávno jmenoval na šestileté funkční období.

Výlučnou pravomoc jmenovat bankovní radu si přitom prezident, konkrétně Václav Havel, musel vybojovat. Střetl se kvůli tomu s vládou Miloše Zemana (a za ní stojícím Klausem), která se nechtěla smířit, že by v čele ČNB stanul Zdeněk Tůma. Ten totiž avizoval záměr bojovat s inflací i za cenu přibrzdění kabinetem upřednostněného ekonomického růstu. Spor nakonec musel rozhodnout Ústavní soud, který v roce 2001 konstatoval, že prezident sám vybírá všechny členy bankovní rady a dohoda s vládou je nutná až v okamžiku, kdy se z členů bankovní rady jmenuje guvernér a viceguvernér.

Prezident ale má i další možnosti, jak ovlivnit domácí ekonomické dění. Může vetovat zákony, byť ho stabilní vláda s podporou více než 101 poslanců může snadno přehlasovat. Přesto to nelze podceňovat, jak ukazuje loňské Klausovo znejistění penzijní reformy.

Důležitou věcí je i to, že názory českého prezidenta bývají mezi lidmi slyšet. Pozitivní roli proto hlava státu může sehrát při odstraňování blbé nálady, kdy občané i podnikatelé nevěří v budoucí vývoj a nechtějí utrácet ani investovat.

Podle analytika Jiřího Čáslavky z institutu Glopolis by budoucí prezident s posílenou legitimitou mohl přispět k omezení hospodářské kriminality a potírání korupce, neboť může úkolovat tajné služby.

Na druhou stranu Klausova novoroční amnestie připomněla, že prezident má právo udělit milost, což pro podnikatele pohybující se často na hraně zákona, respektive jejich přátele, může mít osobité kouzlo.

Chybějící osobnosti

Přímá volba ale určitě nesplní očekávání, že na Pražský hrad konečně usedne neopotřebovaná výrazná osobnost, která společnosti udělí nějaký nový impulz.

V průzkumech po celou dobu s odstupem vedli po léta známí politici, kteří by se jako prezidentští kandidáti vynořili i za situace, že by se volilo postaru. Jen jejich šance na zvolení se radikálně proměnily a reprezentanti silných stran, tedy ČSSD a ODS, mají daleko horší vyhlídky, než kdyby rozhodoval parlament.

Miloš Zeman po 4 roky řídil kabinet, 10 let vedl ČSSD a naposledy zakládal Stranu práv občanů Zemanovci. Jan Fischer zase byl rok vcelku oblíbeným úřednickým předsedou vlády a je za ním i dlouhá dráha vysokého státního úředníka a bankéře pohybujícího se na mezinárodní úrovni.

Bohaté politické zkušenosti má předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který si Pražský hrad osahal už jako kancléř Václava Havla. Přemysl Sobotka stál řadu let v čele senátu a stal se i výraznou osobou uvnitř ODS, kde napomohl k pádu Mirka Topolánka. Jiří Dienstbier je členem užšího vedení ČSSD, a kdyby neusiloval o Pražský hrad, mohl by aspirovat na nejvyšší stranickou funkci. Také Jana Bobošíková se o prezidentskou funkci už jednou ucházela a politické zkušenosti z Evropy má i Zuzana Roithová.

Jinou věcí je, zda si politický establishment, který byl k přímé volbě, kterou kdysi prosazovala jen nepočetná Unie svobody a později zelení, dotlačen veřejným míněním, nějaký průlom do svého panství přeje. Podnikatel s nejasnými názory Tomio Okamura nakonec nenarazil jen na sporný výklad zákona, ale v důsledku toho také na bariéru 50 tisíc podpisů, kterou zákonodárci záměrně vytvořili. Nejen aby od prezidentské funkce odfiltrovali populisty, demagogy a extrémisty všeho druhu, ale rovněž solitéry, kteří se zaběhnutým pravidlům domácí politiky vymykají.

Přirozená autorita

Přímou volbu, která je podle mínění většiny právních expertů v rozporu s ústavní tradicí, si nakonec vynutilo veřejné mínění. Jak připomíná odpůrce této změny brněnský politolog Stanislav Balík, zůstala trochu v půli cesty.

Lidé měli o budoucím postavení hlavy státu jiné představy. Podle 5 let starého průzkumu občanského sdružení eStat--Efektivní stát si přímou volbu přálo 82 procent dotázaných, avšak většina z nich měla na mysli prezidenta se silnými pravomocemi, podobného jako například ve Francii, kde je premiér de facto jen prezidentovým úředníkem.

Stále proto ožívají představy, že silné postavení prezidenta je nutné zakotvit přímo v ústavě. Například ekonom Pavel Kohout, který má blízko k Věcem veřejným, navrhuje, aby se prezident po americkém vzoru stal hlavou exekutivy a přímo - bez premiéra - řídil sbor ministrů (více viz Machiavelli měl pravdu...).

Taková změna je v nedohlednu, nicméně chybějící paragrafy ústavy může nahradit osobní autorita.

Té se kromě zmiňovaného Masaryka těšil po roce 1989 Václav Havel jako člověk, jenž se zasloužil o pád komunistického režimu. Jeho vliv začal erodovat spolu s tím, jak se upevňovala pozice politických stran. Vlivné postavení si nakonec vydobyl Václav Klaus, kterému se podařilo oslovit konzervativně a protievropsky cítící část české populace.

Kdo podporuje prezidentské kandidáty


Dosluhující prezident Václav Klaus je důkazem toho, že silná osobnost si na Pražském hradě poradí i bez silných kompetencí. Foto: Zuzana Šmajlerová

Josef Pravec
redaktor týdeníku Ekonom

Související