Jan Libich přijel do Prahy z Austrálie, aby zkoumal ekonomické důsledky stárnutí populací ve vyspělých zemích. Získal na to grant ve výši milionu korun od Nadačního fondu Karla Janečka. "Vyhlídky bohužel nejsou optimistické, během jedné dvou generací hrozí krach veřejných financí," říká. "Řešení ale existují a já je chci politikům i veřejnosti představit a otevřít diskusi." Sedm let přednáší makroekonomii na univerzitě La Trobe v Melbourne a zavádí tam netradiční metody výuky, publikuje, sbírá mnohá ocenění. A také se snaží Australanům vysvětlit, že ten opravdový fotbal se nehraje rukama. A že správné pivo má mít pěnu.

Ze slunné Austrálie jste s rodinou přijel do Ostravy plné smogu. Jak si zvykáte?

Venku je to někdy trochu depresivní, ale o to víc se radujeme uvnitř. Máme to tu rádi. A já jsem vděčný i za věci, které nejsou úplně perfektní.

Původně jste nechtěl být ekonomem, ani jste netoužil žít zrovna v Austrálii. Jak se to obojí přihodilo?

Jako většina událostí v mém životě, spontánně. Bavily mě společenské vědy jako filozofie, ale i technické obory jako matematika. Ekonomie tak vyplynula jako přirozená volba, kombinuje obojí. Zabývá se rozhodováním lidí, ale důkladně skrze matematické modely a analýzu dat.
A studium v Austrálii přišlo jako úplná náhoda, při ročním pobytu v Brazílii jsem se potkal s jednou Australankou - kde jinde než v hospodě - a tam vznikl nápad tuhle zemi navštívit.

A zůstal jste deset let. To je docela dlouho!

Austrálie je návyková. Lehce se na ni zvyká, odvykání provázejí abstinenční příznaky. S manželkou, taky Češkou, se nám tam líbí, přesto jsme rádi, že teď díky dvouletému grantu budeme moci načas žít v Česku, blízko našich rodin.

Vracíte se v době, kdy sílí hlasy komunistů, vnímáte to?

Ano, vnímám. Mezi ekonomy je málo zastánců komunismu, protože berou v úvahu minulá data. A pokud vidí, že jistá politická doktrína vedla k hospodářskému úpadku národa, kdekoliv a kdykoliv byla implementována, tak ji po důkladné analýze příčin jejího neúspěchu zavrhnou.
Aby nedošlo k mýlce - ani Čína není příklad fungujícího komunismu, neboť v ekonomických i sociálních otázkách je zcela nekomunistická, naopak je mnohem kapitalističtější než třeba země západní Evropy.

Když teď máte možnost srovnávat dva světy, český a australský, jak z toho vycházíme?

V Austrálii vládne uvolněnější atmosféra. Možná je to počasím, funkčními institucemi, možná absencí vykání, možná tím, že se v dopravním prostředku lidé usmívají a častěji se dají do řeči. Člověk se nemusí bát někde nechat ležet batoh, ví, že za dvě hodiny tam pořád bude. Tady v Praze měl kdysi můj spolubydlící na koleji heslo: Co není přišroubované, to ber.

A co vás doma nejvíc zaráží a štve?

Pokaždé nevěřícně čtu - tedy teď už raději nečtu - ty vulgární komentáře pod blogy a články na internetu. Když nesouhlasí australský čtenář, polemizuje, když souhlasí, chválí. Ale tady to jsou nekonstruktivní výlevy a osobní útoky na autora. Mrzí mě to. A je to paradoxně jeden z důvodů, proč jsem nedávno vedle odborných článků začal psát i do českého denního tisku. Rád bych, kdyby se mi podařilo přispět ke zkvalitnění a zkulturnění ekonomické diskuse.

A něco dobrého o Češích?

Lidé v Austrálii, možná proto, že vyrůstali celý život v relativním blahobytu, jsou v různých ohledech konformnější než Češi. Ve svém osobním životě mnohdy nepátrají po kořenech věcí, nekladou si jisté otázky. V Česku je víc zajímavě různorodých a neotřelých lidí. Jakási směrodatná odchylka lidské povahy je tu daleko větší než v Austrálii a to se mi líbí. Tato diverzita člověku nastavuje zrcadlo a kontrast s ostatními mu pak pomůže lépe rozluštit sám sebe. Kdo má rád sociální vědy a psychologii, má tady spoustu studijního materiálu. Na rozdíl od Australanů také český člověk efektivněji používá selský rozum.

Vy jste vzal za svůj úkol informovat lidi, aby se vyznali v rozhodnutích politiků a dožadovali se lepších zákonů. Proto zveřejňujete rozhovory s význačnými ekonomy.

Považuji za důležité, aby se lidé orientovali v ekonomické problematice, nenechali se od politiků uplácet krátkodobými výhodami, které zemi dlouhodobě škodí. Zvu si přední představitele národních bank, politiky a profesory do televizního studia na univerzitě v Melbourne a za účasti studentů rozebíráme aktuální ekonomická témata, například příčiny nedávné finanční krize či budoucnost eurozóny. Diskuse lze zhlédnout na YouTube.

A vy chcete teď něco podobného dělat i v Česku. Co třeba byste studentům i veřejnosti rád osvětlil?

Hodně se teď hovoří o ekonomickém růstu. Co ho způsobuje, jestli je udržitelný, zda nedrancuje přírodu. Přitom je to jasné. Růst nemusí být založen na zneužívání přírodních zdrojů, jeho hlavním hybatelem je lidský kapitál. Čím jsou lidé chytřejší a vzdělanější, tím efektivněji pracují, vyvíjejí nové, levnější technologie. A jsou tedy schopni se stejným množstvím zdrojů vyrobit více užitečných věcí, a zvýšit tak svou prosperitu.

V mnoha zemích se však růstu docilovalo a dociluje právě drancováním přírodních zdrojů i lidí.

Ano, a takto živený růst samozřejmě nemůže dlouho fungovat. Těch přírodních a fyzikálních limitů ekonomického růstu existuje více. Například ze zákonů termodynamiky vyplývá, že růst spotřebované energie na planetě nemůže pokračovat současným tempem, protože by během několika set let dosáhla teplota povrchu Země bodu varu. Čím dál více ekonomů začíná brát tyto limity vážně.

Kde vidíte z tohoto hlediska Evropu, potažmo Česko?

Evropa má velkou výhodu - vzdělané lidi. Tisícileté tradice jsou znát, poskytují jakousi těžko definovatelnou hloubku a širší vidění souvislostí. Měli bychom se snažit na tradicích stavět a zaměřovat se na lidský kapitál, investice do vědy a vzdělání. Bohužel se Evropa často sama brzdí nesmyslnou byrokracií a nedisciplinovaností svých politiků.

Dostal jste milionový grant, jaký problém řešíte?

Budeme s kolegy analyzovat ekonomické dopady stárnutí populace na veřejné finance, inflaci a ekonomický růst. Fakta jsou neúprosná. Kolem roku 1960 připadalo ve vyspělých zemích více než šest pracujících na jednoho důchodce. V současnosti je to již jen polovina, za čtyřicet let to bude méně než dva, někde dokonce jen jeden. Jak klesá podíl lidí v produktivním věku, ve státní pokladně je stále méně peněz na zdravotní péči i důchody a přitom roste počet osob, kterým tyto dávky přísluší. Už teď zeje v rozpočtu velká díra. Během jedné dvou generací se dostane Česko a většina vyspělých zemí na pokraj státního bankrotu. Tedy pokud se nezmění současné nastavení veřejných financí, zejména penzijní a zdravotní systém. Některé země již jisté reformy provedly, třeba právě Austrálie nebo skandinávské země. My chceme tyto systémy porovnat a nabídnout politikům blueprint, návod, co dělat.

Kterým politikům?

Těm, kteří budou mít dostatek odvahy na reformy, ochotu naslouchat ekonomům a trpělivost vysvětlovat občanům, proč jsou reformy nutné, jak se jich dotknou a jaké negativní dopady čekají nás všechny a naše děti, pokud by ke změnám nedošlo.

Fenomén povinného důchodového spoření není zas tak starý. Musí vůbec existovat?

Pokud by všichni mysleli na budoucnost a spořili dobrovolně, nemusel by do toho stát vůbec zasahovat. Ale bohužel vidíme, že se takto zodpovědně mnoho lidí nechová.

Jaké změny tedy jsou podle vás nutné?

Hlavně se musí změnit průběžný systém financování veřejných financí. Vznikal v poválečném období, kdy v západních zemích nastala populační exploze. Přitékalo do něj hodně peněz, ale místo aby se uspořily na dobu, až tito lidé zestárnou, tak se utratily. Fungovalo to jako klasická podvodná marketingová pyramida. Generace mých rodičů to nerada slyší, ale čísla hovoří jasně. Ve vyspělých zemích drtivá většina lidí dostala v posledních desetiletích ze systému víc, než do něj dala.

Co teď s tím?

Je nutné vyčlenit penzijní systém ze státního rozpočtu a jít cestou individuálních účtů. Povinné odvody každého zaměstnance a příspěvky jeho zaměstnavatele by nešly do společné kasy, ale na jeho konkrétní účet. Tento systém má mnoho výhod. Je transparentní, protože každý vidí, kolik má naspořeno. Je spravedlivý, protože vaše rodina o úspory nepřijde, ani když umřete předčasně. Je flexibilní, protože si můžete zvolit a změnit penzijní fond podle libosti. A hlavně systém je udržitelný, protože je z velké míry imunní vůči demografickým změnám. Samozřejmě jakási minimální státní penze by mohla být zachována, ale hrála by jen malou roli pro sociálně slabé. Takto systém funguje již dvě desetiletí v Austrálii.

Nezdá se, že by se našim občanům tyhle myšlenky příliš zamlouvaly.

Nejspíš proto, že nemají dost informací, co je a jejich děti čeká. Jsou též skeptičtí vůči krokům politiků, jež považují za zkorumpované. A bojí se, že jejich peníze ve fondech někdo vytuneluje. Pravděpodobnost, že mnoho lidí přijde o slíbený státní důchod, na který roky přispívají, je přitom neporovnatelně vyšší.

Jste optimista ohledně budoucnosti?

Jsem, jinak bych to nedělal. Minulost již mnohokrát ukázala, že se lidé dokážou zmobilizovat a udělat tu správnou, byť nepopulární věc.

Jsou tací, kteří tvrdí, že se demokracie dostala na hranici svých možností, že stojíme před jejím kolapsem.

Churchill řekl, že demokracie je nejlepší ze všech špatných politických systémů. Její funkčnost se odvíjí od kvality lidí a institucí. Raději než ji kritizovat bychom ji měli aktivně budovat a vylepšovat. Lidstvo nenalezlo jinou dlouhodobě fungující alternativu

Když už mluvíte o alternativách, zdá se, že přibývá lidí, kteří se vydávají na různé osobní alternativní cesty. Vy také cvičíte jógu...

Začal jsem před skoro dvaceti lety, ještě v malé tělocvičně v Praze. Ne že bych zahájil každý den meditací a po večerech zpíval mantry, ale jóga je důležitá součást mého života, pomáhá mi vnímat lépe sebe sama a jiné lidi.

Jan Libich
(* 1975)

Narodil se v Ostravě, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.
Doktorát získal na University of New South Wales v Sydney.
Nyní přednáší makroekonomii na La Trobe University v Melbourne,
za přednáškovou činnost zde získal nedávno cenu australské vlády za přínos studentům, opakovaně byl zvolen nejlepším učitelem.
Své výzkumné studie publikuje v kvalitních mezinárodních žurnálech, publikuje i populární články v novinách.
V příštích dvou letech bude také působit na Ekonomické fakultě Technické univerzity Ostrava.
Je ženatý, má dvě děti.

Foto: Matej Slávik