Ve dvou se to lépe píše, a tak Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová přicházejí v krátké době po své úspěšné knize Všechno je jinak (viz Ekonom č. 10/2012) s dalším dílem, které se jmenuje Nahá pravda. Zatímco na obálce předchozí knihy pokládal autor hlavu na špalek a jeho partnerka držela sekeru, tentokrát se Šichtařová odhodlala decentně ilustrovat název publikace. Uvnitř jsou opět naléhavé myšlenky. Kontrolní otázka: Politik neví, co to je, a žene se za tím. Co je to? Odpověď: Hospodářský růst. Právě na něj se publikace zaměřuje.

Vláda obírá obyvatelstvo o peníze, že prý s nimi bude dělat užitečné věci. Ale kolik z nás má stejný názor na to, co je užitečné? Kdo si myslí, že předražené veřejné zakázky financující české kmotry jsou pro nás užitečné? Kdyby nám peníze zůstaly, nepoužili bychom je náhodou pro svou vlastní potřebu daleko užitečněji? Kdo z nás by skutečně došel k názoru, že máme naše soukromé peníze použít na financování zahraničních misí? "Nějak jsem si nevšiml, když českému vojákovi ustřelí v Afghánistánu nohu (a já to zafinancuji ze svých daní), že by se má životní úroveň zvýšila," poznamenává Pikora s tím, že HDP, fetiš politiků, ten přelud, za kterým se neustále ženeme, neumíme ani spočítat. A jeho manželka připomíná, že docela pěkný růst způsobily katastrofální povodně z roku 2002.

Obdobně to ostatně platí o většině katastrof kdekoli na světě. Je totiž zapotřebí nějak nahradit zničený majetek. Když někdo přijde o velké zánovní auto, pořídí si alespoň malé auto. Když někomu spadne dům, musí si postavit provizorní jiný. Taková chajda je sice horší než spadlá novostavba, ale HDP vzroste. Poradní orgány vlády pro ekonomický růst by tedy mohly jako nejefektivnější prorůstové opatření navrhnout, aby speciální jednotky potají položily dynamit pod hráz některé z velkých přehrad a škrtly sirkou. To by byl panečku impuls pro růst HDP! "Je tu zjevně cosi prohnilého v konvenční ekonomii," připomíná jízlivě autorka.

Autoři dále vysvětlují, proč stát škrtá špatně. Různé typy škrtání mají různý efekt. Nejhorší dopad na ekonomiku má snížení platů státních zaměstnanců a snížení sociálních dávek, naopak nejmenší dopad působí omezení transferů mimorozpočtovým fondům (sem můžeme zařadit třeba i podporu kultury, sportu a podobně). Bohužel praxe v Evropě bývá taková, že stát volí škrty, které jsou pohodlnější - samozřejmě pro něj, nikoli pro obyvatelstvo. Kdyby totiž vláda šetřila na transferech do fondů, znamenalo by to sáhnout na odměny v dozorčích radách, ve kterých sedí hromady vysloužilých politiků. Sáhnout na důchody je mnohem snazší. Ale co se stane, když obyvatelstvo řádně vyděsíme a vystresujeme? Nebude utrácet, a krize bude ještě hlubší.

Základní problém je ovšem v tom, že jsme po uši v dluzích. Ekonomové neustále vysílají: Život na dluh je průšvih. Žít na dluh můžeme chvíli, ale po čase se nám to vymkne z rukou. Krizi zrozenou z předlužení nemůže vyléčit další zadlužování. Jenže jednotlivci i vlády si pořád melou svou: Chci nový dům, nové auto, novou manželku, novou dálnici, nový úřad, novou protikorupční komisi, novou superkomisi dohlížející na protikorupční komisi. A chci to hned, proto si to pořídím na dluh.

"Jsme v bludném kruhu," tvrdí Šichtařová. Ale čtenář, který pečlivě četl i předchozí knihu, se také cítí v nějakém kruhu. Následuje totiž úvaha: "Dnes již zaměstnavatel nehledá coby svého nejperspektivnějšího zaměstnance čerstvého absolventa vysoké školy s červeným diplomem v kapse. Dnes hledá otce rodiny, který splácí obrovskou hypotéku. Takový zaměstnanec má totiž o svou práci strach." Stejné věty přitom obsahovala i předchozí publikace, ale opakování je matkou moudrosti. Je tedy dobré stále připomínat základní pravdu, na kterou lidé často zapomínají, a Pikora ji popsal vtipně: Smysly nás šálí. Pán, který si na úvěr pořídil brčálově zelený dům s věžičkami a k němu BMW, se jeví bohatý. Tetka Novákovic se směšným důchodem, která chová svých pár slípek ("Protože ta vajíčka, to je vám dneska drahota, to bych vám mohla vyprávět...") a k tomu má zpustlý sad vedle stavebních pozemků, vypadá chudá. Ale z účetního hlediska je to přesně naopak. Až přijde pořádná krize, pán třeba ztratí práci. Možná nebude schopen splácet dluhy. Přijde o dům, BMW mu zabaví exekutor a nezbude mu nic. Tetka sice nebude mít svůj důchod valorizován, ale s vajíčky a s jablky ze sadu to nějak překlepe. Bohatství pořízené na úvěr je totiž iluzorní. Od tohoto konstatování přecházejí autoři logicky k Řecku a Španělsku. A také k Česku, jehož dluh byl před dvaceti lety mikroskopický, a nyní už je astronomický.

Přes dílčí výhrady je třeba uznat, že oba píšou svižně. Třeba kapitolu nazvanou "Politikům hloubka krize stále nedochází" však rozhodně nelze doporučit ke čtení před spaním.

Petr Korbel

Politik neví, co to je hospodářský růst. Ví jen, že ho chce.

Nahá pravda. Kniha se zabývá negativním aspekty překotné honby za zvyšováním HDP. Foto: Archiv

Související