S oblibou vzpomínám na první zářijový týden. Se seznamem školních pomůcek se celá naše rodina vypravila do papírnictví. Deset linkovaných sešitů, tři čtverečkované, úhloměr, tempery a asi sto obalů na učebnice, které v nich samozřejmě nikdy nezůstaly.

Tyto vzpomínky se mi znovu vybaví při návštěvě místního papírnictví. Namísto přehledných regálů se sešity seřazenými podle formátu se tu však všude ledabyle povalují košíky a ze stropu visí rozsvícené lampiony. Plánovací diáře či notesy na domácí úkoly pak nahrazují barevné deníčky, které jsou spíše než povinnostem vymezeny pro různé životní příležitosti.

Je tu deník "pro filmy, které potřebuji vidět", "knihy, které si chci přečíst" a "písničky, které se mi líbí, ale musím dohledat, jak se vlastně jmenují a kdo je nazpíval". Jsou tu také notýsky pro cestovatele, ve kterých najdete připravené pohlednice, či deníčky pro zamilované se sadou dopisních papírů.

Ve velkých koších pak leží obrovské knížky s titulem Velkolepé nápady. Rychle tak jednu z nich popadnu a zběsile otáčím jednu stránku po druhé. Všechny jsou prázdné.

K pravému pokladu mapa nevede.