Společnost se neradikalizuje, společnost je někým radikalizována. Tak charakterizoval prezident Václav Klaus obecné důvody, proč se minulý pátek při jeho návštěvě v Chrastavě na Liberecku našel člověk, který po něm z těsné blízkosti vystřelil sedm kuliček z plastové pistole. Něco podobného se podle něj dříve či později muselo stát, protože „pisálkové“ si prý s jeho osobou, respektive s osobou prezidenta republiky zahrávají způsobem, který je v civilizovaném světě nevídaný.

Budiž nejprve jasně řečeno, že přes tragikomický průběh události, umocněný skandálním selháním prezidentovy ochranky, je nutné brát celý incident navýsost vážně. Z činu „atentátníka“ Pavla Vondrouše i z řady jiných úkazů dnešní doby je evidentní, že napětí a nenávist v české společnosti dosáhly maximálně nebezpečného stupně. Nemá-li se Česko brzy proměnit v zemi atentátů, vajíčkiád, inzultací veřejných činitelů či občanské neposlušnosti, bude nezbytné rychle upustit páru z papiňáku.

Jenže jak? Prezident má pravdu, česká společnost je skutečně radikalizována. Příčin vypjaté animozity v Česku je celá řada, ale jednou z těch nejdůležitějších je samotná dvacetiletá, zuby nehty prodlužovaná politická dráha vášnivého polemika a Václava Klause. Už jen ta jeho citovaná reakce: Já nic, za všechno mohou oni. To samé tvrdil Klaus třeba už při politické krizi, od níž za měsíc uplyne patnáct let a jíž on sám záměrně vtiskl militantní, leč zbytečně dramatické označení Sarajevský atentát. Pojem, který do podzimu 1997 znala veřejnost jen z dávné historie, se díky Klausovi usadil v hlavách lidí a stal se běžnou součástí každodenní politické reality. Po Sarajevu následovala klausovská mobilizace a pak dlouholetá Klausova zákopová válka „o tvář zítřka“ podle jeho představ. Na ostře bipolárním hřišti, které zakladatel ODS narýsoval v devadesátých letech s tehdejším vojevůdcem ČSSD Milošem Zemanem, se nikdy nehrála pohledná hra, ale naopak tu zuřil dědičný boj na život a na smrt, který občas vyústil i ve společnou obranu hřiště proti novým týmům, ba i proti divákům a rozhodčím. Klaus společnost vždycky spíš rozděloval než spojoval a důkazem toho je i jeho jen nanejvýš těsné vítězství v obou prezidentských volbách v letech 2003 a 2008. Staví-li se dnes do role udiveného pozorovatele společenského napětí v zemi, pak jde o falešnou pózu.

Dnes je zkrátka Klausova hra na Sarajevo realitou, včetně oněch sedmi kulí nebo spíš plastových kuliček. Jako pouhé bonmoty už nezní ani Zemanova proroctví, jak je třeba jít „vládě po krku“ nebo jak se budou „vázat partajní legitimace do kůže z členů ODS“. A v této situaci prezident znovu říká: já nic, za všechno mohou ti druzí.
Tím ovšem místo žádoucího zklidnění nálad ve společnosti jen přilévá benzín do ohně a zbytečně provokuje. Jestli totiž Češi na něco doopravdy dlouhá léta čekají, pak na moment, že se konečně někdo z mocných přestane vymlouvat a nebude svalovat vinu za blbou náladu na druhé. Kdy některý politik konečně přijme svůj díl odpovědnosti za špatný stav věcí veřejných. A pak třeba udělá s nadhledem vstřícné gesto a normálně ustoupí, nebo sám od sebe složí funkci. Eventuálně přestane zapírat a přizná se, aby mohl být potrestán. Jedině taková katarze, a nikoli pouhé pochytání pár velkých korupčních ryb (k němuž navíc zatím nedošlo) by zásadně změnila k lepšímu náladu v zemi. Jenže nic takového se u nás nenosí. Místo toho jsme svědky čím dál urputnějšího opevňování se v mocenských pozicích a vypjatě silové politiky. Lví podíl na tom má právě Václav Klaus, který neuměl včas a normálně odejít, když roku 1997 vyprchal jeho reformní étos i volební potenciál.

Doufat, že napětí ve společnosti poleví, jakmile Klaus zkraje příštího roku opustí Hrad, je ovšem liché. Jednak jen tak nezmizí dědictví patnáctileté éry vybičované konfrontace. Na obzoru však zatím není ani nástupce, který by prezidentské funkci vrátil lesk morální autority, jakou jí vtiskl do vínku TGM. Chrastavský incident ukázal na problém morálního úpadku v plné šíři – že Češi ztrácejí zábrany vůči svým představitelům a že ani ochranka hlavy státu není ochotna nasadit to jediné, za co je královsky placena, totiž svůj život a pohodlí. Slyšel ale někdo v posledních deseti letech z Hradu slova o tom, co je občansky správné a co špatné? Kdo jiný než prezident by přitom měl být moderátorem základního občanského konsensu a vytrvalým hlasatelem hodnot?

Samozřejmě to nic nemění na tom, že atentáty a vůbec jakékoli násilí ve veřejném životě jsou nepřijatelnou cestou do pekel. Na druhou stranu platí přísloví, že jaký pán, takový krám. Ryba zkrátka smrdí od hlavy a jedině politici mohou něco udělat s neblahým stavem společnosti, do kterého ji nechali upadnout.

Související