Karel Schwarzenberg (74)

Vzdělání:
Po emigraci v roce 1948 studoval práva ve Vídni a Štýrském Hradci a lesnictví v Mnichově. Studium však nedokončil.

Kariéra:
Od roku 1960 spravoval rodový majetek v Rakousku a Bavorsku, po pádu komunismu restituoval majetek hlubocké větve rodu v České republice.
V roce 1999 byl označen za nejbohatšího Čecha, který tu vlastní 11 tisíc hektarů půdy.
Od mládí podporoval československý disent, v letech 1985 až 1990 stál v čele Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva.
V letech 1990 až 1992 byl kancléřem prezidenta Václava Havla. Politicky se pak angažoval v ODA, senátorem byl ale nakonec zvolen za US-DEU. V letech 2007 až 2009 se poprvé stal ministrem zahraničí, když ho do funkce nominovala Strana zelených. Nyní zastává stejnou funkci, ale už za TOP 09, jejímž předsedou je od jejího založení v roce 2009.

Soukromí:
Pochází z orlické větve rodu Schwarzenbergů. Je podruhé ženatý se stejnou manželkou Terezií (v roce 1988 se na 20 let rozešli) a má s ní dvě děti. Mezi jeho záliby patří staré i současné umění, zejména moderní architektura.

Vrtí se v křesle, co chvíli si prohledává kapsy a nakonec se začne procházet po kanceláři. Původně jsme se domnívali, že viditelná nervozita Karla Schwarzenberga je vyvolána aktuálními problémy stranické kolegyně Vlasty Parkanové, exministryně obrany, o niž se zajímá policie kvůli někdejším nákupům letounů Casa pro českou armádu. Brzy se ale ukázalo, že dotěrní novináři, kteří šéfa TOP 09 a ministra zahraničí v této kauze bombardují dotazy, původci neklidu nejsou.

Do pohody téměř pětasedmdesátiletého vicepremiéra navrátila znovunalezená dýmka, do níž si poté začal pěchovat tabák. Schwarzenberg má nejradši pravý americký, který si kupuje v sypké podobě ve specializovaném obchodě ve Washingtonu. Jako šéf české transatlanticky orientované diplomacie má dost příležitostí si pro něj doletět. S nadsázkou ho lze dokonce podezírat, zda toto není pravým důvodem, proč chce nyní získat i post českého prezidenta.

Současný prezident Václav Klaus byl opakovaně nařknut, že je jakýmsi velvyslancem Moskvy. Takové názory zaznívaly třeba i v nejbližším okolí expremiéra Mirka Topolánka, v jehož vládě jste také byl. Díváte se na Klause stejně?

Takhle bych to neřekl. Každý člověk je ale ovlivněn zážitky ze svého mládí, zásadní postoj ke světu si udělá v mladých letech. Pak už se vše jenom piluje, zdokonaluje a lépe odůvodňuje. V zásadě je člověk kolem 20 let hotový. A na panu prezidentovi se podepsalo, že vyrostl v někdejším komunistickém Československu, což volky nevolky, vědomě i nevědomě ovlivňuje jeho názory.

V Československu ale vyrostl i Václav Havel.

To je pravda, ale ten vyrostl ve velmi vyhraněné rodině, která hrála velkou roli za první republiky. Jeho otec, diplomat Hugo Vavrečka a další, ti všichni na něho měli silný vliv. U Havlů to bylo velice jasné, ale o rodině Václava Klause vlastně nic nevíme.

Co říkáte na to, že současný prezident nedávno nepřímo podpořil kandidaturu Miloše Zemana?

Naprosto ho chápu. Jsou to staří kámoši, znají se dlouhá léta. Je to stejná generace, spolupracovali spolu v době opoziční smlouvy. Navzájem o sobě vědí a mohou se na sebe spolehnout. Ostatní prezidentští kandidáti už nejsou tací, aby mohli splnit nějaké Klausovo přání. V ODS kandidátem asi bude místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, který měl k Václavu Klausovi vždy kritický vztah. Což platí i obráceně. Klaus je profesionál a asi ho moc nepřesvědčují ani lidé, kteří jsou v politice tak trochu na úrovni amatérské ligy. Například Jan Švejnar. Je to sice i profesor ekonomie, ale pochybuji, že by jeho názory s těmi Klausovými nějak korespondovaly. Expremiér Jan Fischer je zase pro současného prezidenta málo jasná a vyhraněná osobnost. Navíc byl léta v KSČ, pak se překabátil, a když vládl, tak podle zásady "kdo nic nedělá, nikoho neurazí". A proti mně má Klaus něco od první chvíle, kdy jsem se tu objevil.

Proč vás nemá rád?

Už proto, že jsem havlovec, což je v jeho pojetí smrtelný hřích. Navíc, jak už jsem řekl, je výrazně ovlivněn tím, co se na českých školách v dobách našeho mládí učilo. Když je někdo vychován v jiráskovsko-nejedlovském pojetí českých dějin, tak je pro něho jakýkoli člověk, který patří ke katolické, pobělohorské šlechtické rodině tím posledním, koho by v domácí politice chtěl vidět. A za třetí, a to mi sám říkal, mě považuje za levičáka.

KORUPCE? JDE O PROCENTA

Považujete korupci jako prezidentský kandidát za vážný problém?

S českou historií korupce samozřejmě souvisí. My jsme si před 70 lety navykli, že můžeme každému něco sebrat a můžeme si to ponechat. Proč by to teď mělo být jinak.

Jeden člověk, s nímž se i vy dobře znáte, nám říkal, že prý jste autorem výroku "kradlo se vždycky, krást se bude, ale je třeba s rozumnou marží". Skutečně jste to řekl?

Není to úplně správně, ale obsahově ano.

A opravdu považujte za největší problém výši korupční marže?

Já to samozřejmě nechci zlehčovat, ale pravdou je, že se kradlo vždycky. To je lidská vlastnost. Už za první republiky existovala krásná písnička (zpívá): Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, krademe. A to je ta republika od tatíčka Masaryka... I tehdy byly různé aféry, třeba lihová, ale srovnání s tou současnou nestydatostí je alarmující, od těch 90. let se to hodně posunulo k horšímu.

Vy můžete srovnávat i s Rakouskem. Tam politici tolik nekradou?

Tam se taky kradlo, ale právě více v míře. U vojenských zakázek si obě strany, které tam vládly nekonečně dlouho, lidovci a socani, taky pašalíky rozdělily. Každý věděl, že u zakázek na ministerstvu obrany bere strana lidová vše kromě letectva, kde od dob Bruna Kreiskyho (někdejší rakouský kancléř, sociální demokrat - pozn. red.), který měl dobré spojení se Švédy a vyjednal pro rakouské letectvo dodávky ze švédského Saabu, byli zaangažováni socialisté. Zase třeba u zakázek města Vídně, to většinově šlo ve prospěch socanů, lidovci měli jen skromný podíl, aby drželi hubu. Jenomže, jak říkám, jde o procenta.

V Rakousku to bylo jako u nás na začátku těch 90. let, jak mi jeden člověk, který byl tehdy činný, říkal. Tehdy se podle něho bralo v průměru 10 procent ze zakázky. Z toho šlo tak osm devět procent na stranu, jedno až dvě si vzal dotyčný, který to celé zorganizoval. Ovšem ten podíl později vzrostl z 10 na 30 až 40 procent, přičemž podíl strany zůstal stejný.


Pokračování rozhovoru najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom (LETNÍ DVOJČÍSLO), který vyšel ve čtvrtek 28. června, nebo pod odkazem níže:

banner 2

Související