Pouhé čtyři roky po ekonomickém kolapsu se Island nebývale zotavuje. Tato malá země se 320 tisíci obyvateli je nyní chválena za to, jak se s krizí vypořádala. Naopak zbytek Evropy balancuje na pokraji krachu. A členství v Evropské unii, které se v době hospodářského kolapsu zdálo jako vysvobozující řešení, ztrácí příznivce. V současnosti je pro něj jen asi 25 procent obyvatel ostrova.

Island učinil to, na co žádný z jiných států neměl odvahu. Přistoupil naprosto ochranářsky ke své vlastní ekonomice a peníze cizinců svěřil do péče jejich vlastních vlád. Možná však - vzhledem k velikosti závazků - prostě neměl na vybranou. "Island udělal správnou věc, zajistil fungování svého finančního systému, zatímco ztráty bank ponechal na krku věřitelům, ne daňovým poplatníkům," uvedl nedávno pro agenturu Bloomberg ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.

Půjčka v hodnotě šesti miliard

Když v roce 2008 během několika dnů zbankrotovaly všechny tři islandské největší bankovní domy - Landsbanki, Kaupthing a Glitnir - výše jejich závazků byla asi devítinásobně větší než roční výkon islandské ekonomiky. Ostrov tak v podstatě ze dne na den zbankrotoval a byl nucen přijmout záchrannou půjčku od Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve výši šesti miliard dolarů. Stal se tak za posledních 30 let prvním vyspělým státem, jejž měnový fond tahal z bryndy.

Prosperující ostrovní stát během několika dní získal pověst nestabilní a problematické země. V roce 2009 se výkon jeho ekonomiky propadl o 6,8 procenta, ale už od loňska roste - pro tento rok odhaduje OECD růst HDP na 2,4 procenta. Pro srovnání: odhad letošního výkonu eurozóny je 0,2 procenta. Island už dokonce oznámil, že má v plánu splatit celou půjčku od MMF do roku 2016.

Oslabení měny o 50 procent

Kořeny krachu ekonomiky se datují do začátku nového milénia, kdy islandská vláda začala privatizovat banky a deregulovat. To vedlo k nastartování politiky levných peněz a snadno dostupných úvěrů. Island sice není členem EU, ale je součástí Evropského hospodářského prostoru. Proto bylo jeho bankám umožněno zakládat v zemích unie pobočky, aniž by k tomu potřebovaly speciální licenci.

Nejvíce filiálek otevřely v Nizozemsku a Británii. Islanďané konkurovali tím, že nabízeli větší úroky, někdy i o polovinu více než banky v uvedených zemích. Během 18 měsíců si střadatelé v Británii do islandských bank uložili neuvěřitelných 4,5 miliardy liber.

Nicméně, když ve Spojených státech zbankrotovala banka Lehman Brothers, byly islandské ústavy v dominové reakci jedny z prvních poražených. Až 90 procent jejich půjček bylo denominováno v cizích měnách. To ve chvíli krachu, kdy islandská koruna oslabila o 50 procent, závazky bank znásobilo.

Následovaly protesty veřejnosti. Právě na Islandu začaly takzvané revoluce sociálních sítí, které pokračovaly v severní Africe a Evropě. Terčem útoku demonstrantů se stala nejen budova parlamentu, ale i premiér Geir Haarde. Celá situace vyústila v předčasné volby v dubnu 2009, kabinet převzala opozice a věci se začaly měnit.


Pokračování textu najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 24. května, nebo pod odkazem níže:

 

banner 2