Nechceme německou Evropu, chceme evropské Německo. Starší slova Václava Havla citoval v úterý českým senátorům německý ministr zahraničí Guido Westerwelle. Společně s tleskajícími senátory tuto myšlenku rád podepisuji.

Problém je, že evropské Německo již nějaký čas stále důrazněji, a stále úspěšněji, prosazuje svoji představu Evropy. Do značné míry pochopitelně, protože její záchranu z dluhové pasti z velké části platí právě Němci.

Německou představu o budoucnosti starého kontinentu pocítili naplno jako první Řekové. Společně s příslibem pomoci do země pod hlavičkou unie zamíří 160 vesměs německých úředníků, aby dohlédli, zda Řecko dodržuje naordinovanou rozpočtovou dietu. Dávno předtím přitom řecká média neváhala tisknout Angelu Merkelovou v uniformách z dob třetí říše. A situace se bude vyostřovat, a zdaleka ne pouze v Řecku.

„Evropský projekt v důsledku dluhové krize zažívá největší krizi důvěry ve svých dějinách. Vrátily se předsudky, o kterých jsme se domnívali, že jsou dávno překonané,“ přiznal v Praze mimo jiné Westerwelle. A jedním dechem mluvil o Evropě propojené nejen ekonomicky, nýbrž i politicky. Netřeba přitom dlouho přemýšlet, kdo v „politicky spojené“ Evropě bude hrát první housle.

Prvním velkým krokem na cestě k nové podobě Evropské unie byl v pátek 2. března podepsaný pakt o rozpočtové kázni. To ostatně neskrývala ani Angela Merkelová. Připojit se kromě Velké Británie odmítla pouze Česká republika (ještě si necháváme zadní vrátka). Právě Česko je přitom s Německem tak silně ekonomicky propojeno, že pouze s mírnou nadsázkou bývá označováno za sedmnáctou spolkovou zemi. V čem jsou výhody i rizika zřejmě již nezvratné německé dominance pro Česko i Evropu, zjišťoval Josef Pravec.

Týdeník Ekonom - číslo 10/2012Já pro vás mám jedno doporučení. Věnujte čas spolu se svými potomky v posledních letech trochu podceňované němčině. Určitě se bude hodit.

Pochopili to už i lidé ze zadluženého jihu Evropy. Goethův institut, který výuku němčiny organizuje, hlásí z těchto zemí vysoký růst zájmu. Ve Španělsku meziročně o 35 procent, v Portugalsku o 20, v Itálii o 14 procent. A desetiprocentní nárůst hlásí i z Řecka, ve kterém se v těchto měsících nosí – jak již bylo řečeno – spíše spílání na adresu Berlína než slova obdivu nad výkonností německé hospodářské mašiny.

Příjemné čtení přeje

Ondřej Neumann, šéfredaktor

Související