Souzení komunistických zločinů

- Česká policie stíhala více než 200 osob, 108 jich stanulo před soudem, trest dostalo 37 z nich. Ve většině případů soudy vynášely pouze podmínky.
- Ze špiček minulého režimu byl krátce po revoluci odsouzen pouze bývalý tajemník pražského výboru KSČ Miroslav Štěpán a tři lidé z vedení ministerstva vnitra. Po deseti letech přibyl ještě někdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann.
- Ze sousedních zemí se nejradikálněji s minulým režimem vypořádali v Německu, kde do vězení putoval i poslední východoněmecký vůdce Egon Krenz. Naopak na Slovensku nebyl odsouzen nikdo.

Ekonom v iPadu

Týdeník Ekonom (včetně tohoto článku) si můžete přečíst i na vašem iPadu.

APLIKACI STAHUJTE ZDE.

V červnu 1989 přišel pětadvacetiletý Petr Placák protestovat proti kácení stromů v pražském parku Stromovka. V hloučku asi 30 demonstrantů ale pobyl jen krátce. Číhali na něho čtyři příslušníci StB. Vzali ho do auta a odvezli desítky kilometrů do lesů poblíž Křivoklátu. Tam mu poručili vystoupit. "Tři z nich mě pak začali mlátit. Dostal jsem několik ran pěstí do břicha, a když jsem upadl, přidali mi ještě pár kopanců do hlavy," vzpomíná Placák, spoluzakladatel hnutí České děti, které se tehdy pravidelně podílelo na protirežimních demonstracích.

"Estébáci" mu následně vzali doklady a se vzkazem "hajzle, tohle je poslední výstraha" ho nechali v lese. Několik ran pěstí pak podle svých slov utržil ještě další den, když si přišel pro zabavené věci na služebnu.

Po více než dvou desetiletích se Placákův případ dostal před soudce. Na lavici obžalovaných se minulý týden posadili tři bývalí příslušníci StB: Antonín Prchal a Ladislav Irovský, kteří se podle obžaloby účastnili přímo mlácení, a Petr Vrbický, jenž dělal řidiče. Poslední z údajných "mlátiček" René Špringer mezitím zemřel.

Problémy s pamětí

Soudce tak nyní čeká nepříliš obvyklý úkol - musí rozhodnout, zda se před bezmála čtvrtstoletím skutečně odehrálo to, co tvrdí Placák. "Výletu na Křivoklát" se totiž podle jeho výpovědi účastnil pouze on a estebáci. Ti to však popírají. "V té době jsem byl v zahraničí," říká například bývalý major StB Prchal, který dnes v Benešově vlastní bezpečnostní agenturu.

V Placákově případě lze přitom mluvit o výhodě, že incident se odehrál krátce před revolucí - na rozdíl od jiných případů z dob komunismu tak bylo možné najít živé svědky, kteří by potvrdili alespoň část Placákova příběhu. Před soudem tak svědčil například lékař, který Placáka ošetřoval, nebo disidentka Anna Šabatová, které ještě ten den o svém zmlácení pověděl. Další lidi z disentu a účastníci předlistopadových demonstrací zase mluvili o svých tehdejších zkušenostech s praktikami StB. Zejména Prchala označili jako člověka, který byl proslulý nevybíravým přístupem. "Byla to známá figurka, která chodila mlátit lidi za účast na demonstracích," vypovídal Miroslav Černý, který byl rovněž na zmiňované akci ve Stromovce.

U Placákova případu se nicméně projevil jiný rys, který je typický pro souzení komunistických zločinů - paměť jednotlivých svědků již nebyla stoprocentní a jednotlivé výpovědi se tak od sebe odlišovaly. Například zatímco někteří svědci tvrdili, že jména přislušníků StB Prchala či Irovského znali již před listopadem 1989, samotný Placák říkal, že se o nich pravděpodobně dověděl až po revoluci.

A právě na hledání odchylek mezi jednotlivými svědectvími se zaměřovala i strategie obhájců. Během líčení se svědků, kteří s Placákem protestovali ve Stromovce, vyptávali na detaily toho, jak přesně probíhalo Placákovo zatčení. Odlišnosti ve výpovědích se tím ještě prohloubily - svědci se třeba neshodovali při líčení toho, kolik lidí bylo v autě, kterým Placáka odváděli, nebo jak se při zatčení choval.

Naděje na rozsudek

Také proto bude důležité, jak soudce posoudí písemné důkazy, které při kauzách z dob komunismu hrají většinou klíčovou roli. Konkrétně u případu Petra Placáka se jich podle informací týdeníku Ekonom zachovalo hned několik - jde například o seznamy disidentů, které měla StB vytipované pro cílené represe, nebo o písemnosti dokládající zájem bezpečnostních složek o skupinu kolem Placáka.

Šance, že by v případu mohly padnout i tresty, je proto reálná. Nebyl by to ostatně první takový případ. Například v roce 2006 soudy poslaly na několik let do vězení bývalé estébáky Zbyňka Dudka a Jiřího Šimáka za týrání disidentů ze začátku 80. let. Například Zinu Freundovou, která patřila k Chartě 77, napadli podle obžaloby přímo v jejím bytě, kde ji kopali a tloukli hlavou o zeď. Definitivní verdikt však kvůli různým průtahům a odvoláním padl až po více než deseti letech od zahájení stíhání.

Právě zdlouhavá cesta vedoucí k rozsudkům je dalším rysem případů (nejen) z dob komunismu. K tomu dosud přispívala i praxe, že soudci řešili takové případy každý po svém. Ukázalo se to třeba u kauz Rudolfa Pavlíčka a Ladislava Nakládala - dvou funkcionářů národních výborů, kteří se podíleli na násilné kolektivizaci. Zatímco Nakládalovi uložil soud v Olomouci podmíněný trest, u Pavlíčka soudci z Rakovníku rozhodli, že případ je promlčen a dokonce podléhá i prezidentské amnestii z roku 1960.

Vladimír Šnídl


Na lavici obžalovaných se po letech ocitli bývalí příslušníci StB (zleva) Antonín Prchal, Petr Vrbický a Ladislav Irovský. Jejich údajná oběť Petr Placák vpravo nahoře. Foto: Jan Rasch

Související