Miroslav Štěpán, někdejší člen předsednictva ÚV KSČ, sedí za stolem a dává pokyny po telefonu. „To mu neříkej, vyslechni ho... Já nechci, abys něco sliboval, ty bys to stejně nesplnil...“ naléhá. Po chvíli přiznává, že si volal s Lubomírem Ledlem, členem pražského zastupitelstva za KSČM, místopředsedou kontrolního výboru. Znají se z předlistopadových partajních a mládežnických struktur.

Není to jediná Štěpánova vazba do současné pražské politiky. Jak sám připouští, velmi dobře se zná i s vlivným lobbistou Romanem Janouškem.

Štěpánův život je příběhem člověka, který se navzdory stigmatu vysokého komunistického aparátčíka dokázal v nových poměrech dobře rozkoukat. A podobných lidí, i když v minulosti nestáli tak vysoko, byly stovky.

Jejich příběhy jsou názornou ilustrací studie brněnského sociologa Iva Možného s příznačným názvem „Proč tak snadno“. Týká se pádu komunismu v listopadu 1989. Ten Možný nepřičítá žádné konspiraci, ani domácí, ani hře KGB a CIA. Ale faktu, že nomenklaturní elity, zejména vedoucí pracovníci obchodních, finančních a výrobních organizací, obnovení kapitalismu nijak nebránily. Naopak.

Chtěly proměnit za léta nashromážděný kulturní a sociální kapitál, jinými slovy znalosti a známosti, na kapitál skutečný. „Tento zájem byl kruciální, všechno ostatní se od něj odvíjelo,“ tvrdí Možný. Proměna spojená s převlečením kabátu představovala nejlepší způsob k tomu, aby si společenský vliv udrželi i jejich potomci. Sázet delší dobu jen na politiku bylo za komunismu s jeho periodickými prověrkami a čistkami riskantní.

Dnes už to žádná výhoda není

Náskok „starých struktur“ na začátku transformace z hlediska zkušeností a obchodních kontaktů lze těžko zpochybnit. Hlavně během prvních „kilometrů“ podnikatelského maratonu byla tato výhoda znát. Někteří „rudí byznysmeni“ byli rychle předběhnuti, jiní v pelotonu vytrvali dodnes, byť už ne na prvních příčkách. Silné zastoupení zprvu měli ve strojírenství a chemii, déle si udrželi vliv zejména v oblasti zemědělství, v současné době se z jejich potomků hojně rekrutují lobbisté.

K těm vytrvalejším patří například bývalý člen federální vlády Marián Čalfa, nyní advokát, bývalý náčelník StB Alojz Lorenc pracující v Bratislavě pro finanční skupinu Penta či bývalý šéf SSM Martin Ulčák, který spoluvlastní největší síť trafik a také se jako poradce silně angažuje v oblasti energetiky či strojírenství.

„Já svůj byznys nemám postavený na starých vztazích, jsem přesvědčen, že z nich bylo možné těžit tak maximálně do roku 1995. Dnes už se na nikoho z těch takzvaných starých struktur obrátit ani nemůžete, ti lidé jsou již dávno pryč. Jste na širém moři a musíte plout sám,“ reaguje Ulčák, který byl jedním z mála ochotných se na toto téma vůbec bavit.

K těm, kteří měli na začátku transformace určitý náskok, patřili lidé z šedé ekonomiky. V českých poměrech především veksláci, taxikáři, řezníci či zelináři, dodavatelé nedostatkového zboží. Také ti mohli mít zájem na změně režimu, v němž by mohli zlegalizovat „nastřádané“ peníze. Do té doby jim nezbývalo než závidět jejich maďarským kolegům, kteří díky „gulášovému socialismu“ (socialismus se značně liberálními prvky) a volnějším poměrům v Budapešti konkurovali tamním stranickým a vládním veličinám.

„Já už více věřím v morálku těch starých komunistů než různých bývalých číšníků z Václaváku, kteří dnes tahají za nitky ekonomiky,“ říká šéf velké domácí firmy, který v této souvislosti nechce být jmenován.


Kdo jsou vítězové „listopadové perestrojky“? Jak dnes žije někdejší vysoký funkcionář komunistického režimu Miroslav Štěpán? Proměnily se podle sociologa ekonomické elity? Odpovědi na tyto otázky najdete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve středu 16. listopadu, nebo pod odkazem níže:

banner 2