Rozhovor týdne: Čekám, až to zase rupne, říká Martin Ulčák

Z prosklené kanceláře na Václavském náměstí prý vidí Martin Ulčák svým hvězdářským dalekohledem hodně daleko. Dokonce je podle vlastních slov schopen rozeznat i jednotlivé listy na stromech u Letohrádku královny Anny v areálu Pražského hradu. Teď hledí ještě dál, do budoucna.

"Od dubna letošního roku tvrdím, že Řecko padne v listopadu," prognózuje v exkluzivním rozhovoru pro týdeník Ekonom politickou a ekonomickou sociální bouři v Evropě muž, který před listopadem 1989 šéfoval pražským svazákům, a po převratu dokonce československým.

Z titulu své funkce byl blízko tomu, když se kácel komunistický režim. Dnes jako jeden z nejvlivnějších českých byznysmenů a lobbistů, jenž se zviditelnil v rámci boje miliardářů o ovládnutí Sazky, sleduje, kterak se otřásají pilíře soudobého kapitalismu. Ze své "zlaté věže" na vrcholu paláce Euro má dostatečný nadhled, aby identifikoval i některé historické paralely.

Hodnotíte tuto dobu jako relativní klid před bouří?

Tak nějak bych to asi charakterizoval. Stejné pocity jsem měl v životě už jednou, před listopadem 1989. Všichni tehdy chodili a říkali, už to musí rupnout. Dokonce i Lubomír Štrougal takhle mluvil (někdejší federální premiér - pozn. red.). Jen nikdo nevěděl, kdy a jak to začne. Teď mi to v našem eurodolarovém světě v něčem, ne ve všem, připadá podobné. A obávám se, že ekonomické a sociální dopady v celé severoatlantické zóně budou asi daleko tvrdší.

Vidíte už trabanty na Malé straně?

Jednoznačně vidím.

Nakolik to podle vás zacloumá evropskou společností?

Jeden můj kamarád předevčírem poznamenal, že svět, na který hledíme, už neexistuje. Musím mu dát za pravdu. Jakýkoli záchranný plán, který se teď dělá s Řeckem, Itálií, Belgií či Španělskem, je pouze stavění hliněné hráze před velkou průtrží. Lepí se a zachraňuje něco, co bylo kdysi postavené, ale co už bohužel nevyhovuje, a to způsobem, který na to nestačí.

Je však vůbec možné z těch obrovských dluhů najít přijatelné východisko?

Vždy je východisko, ale bezbolestné určitě ne. Evropa je teď unavená, bez hlavy a v silné defenzivě. Místo toho, aby se podobně jako Čína či Indie snažila trh nějak inspirovat a motivovat, přemýšlela, jak provést zmlazující řez neproduktivní koruny stromu, tak se jenom přehazují hory dluhů z jedné státní kapsy do druhé, z jedné banky do druhé. Všude vidíte jenom hasiče, žádné stavitele.

Brusel se chová jako ÚV KSČ v posledním tažení. I tehdy lidé uvnitř toho systému byli zcela zaslepeni, přemýšleli a jednali jen v rámci svých tehdejších kolejí a mantinelů. Báli se to řešit. Nikdo se na to neuměl podívat zvenčí. I evropští představitelé v čele s Němci a Francouzi problémy nijak neřeší, pouze je oddalují o pár týdnů. To, že celý jih Evropy rupne, že eurozóna zažije středomořské finanční tsunami, je už stoprocentní. Možná tu potom budeme mít nějakou menší zónu, kde bude fungovat něco jako německá marka.

Čekáte i nějaké silné politické otřesy, které by mohly zacloumat současným zřízením?

Bojím se toho. Všechny tyto věci budou mít nepochybně i značné sociální, náboženské a rasové dopady, tak jak dojde k velké migraci obyvatelstva.

Co by teď evropští politici měli dělat, aby škody minimalizovali?

Zásadní problém vidím v tom, že místo amputace zasažených končetin a čištění ran podporují další mokvání a hnití celé soustavy. Podle mě by bylo správné, aby Řecko a všechny předlužené země zkrachovaly. Bylo by to také bolestivé, ale pokud tomu uměle bráníme skrze různé eurovaly, důsledky budou podstatně horší. Obdobně to platí i o USA. I pro ně by bylo nejlepší, kdyby vyhlásili bankrot. Tento chirurgický řez by přinesl ozdravení.

Spojené státy ztratily vizi

Nakolik mají Spojené státy šanci si udržet pozici supervelmoci?

Přál bych si to, ale moc tomu nevěřím. Už v roce 2005 jsem po návštěvě New Yorku nabyl dojmu, že jsem v Benátkách. Mrtvé turistické město, kde se kromě bienále a karnevalu nic neděje.

Ustrnutí můžeme vidět i třeba v architektuře. Očekával bych, že "Ground Zero" na Manhattanu bude zaplněno nějakou soudobou architekturou. Místo toho tam teď stavějí mrakodrap, který je svým konceptem starý 50 let. To je pro dnešní Ameriku dost příznačné.

Čeho je to příznakem?

Vidím tam neschopnost strategicky ekonomicky vést, produkovat, akumulovat a investovat. V tomto ohledu USA zbyly jen některé segmenty trhu, například informačních technologií, farmacie či zbrojní výroby. Páteřní obory ekonomiky se už nacházejí mimo Spojené státy.

Už tehdy, v roce 2005, jsem říkal, že Ameriku čeká propad ratingu, a to se také teď stalo. Pro mě je to největší událost posledního dvacetiletí. Žádný Irák, žádný Afghánistán, žádná válka na Balkáně, ale pokles USA na dvě "áčka" řadím na první místo pomyslného žebříčku událostí.

Patříte tedy k těm, kteří očekávají rozsáhlé geopolitické změny?

Tak trochu se bojím, aby to s Amerikou nedopadlo jako kdysi se Španělskem a jeho říší, nad kterou "nezapadalo slunce". Postupně se ze supervelmoci stala velmoc, z té mocnost a nyní už vidíme jen bezmoc. Dnes se však dějiny odvíjejí nesrovnatelně rychleji.

A když už jsme u těch paralel, mně sympatický a zatím bezmocný Obama připomíná sympatického a nakonec bezmocného Gorbačova, a to připouštím i krajní paralelu, že se americká federace rozpadne stejně jako svého času Sovětský svaz.

Není toto srovnání troufalé? Amerika snad stojí na pevnějších základech, není to nějaký násilný bolševický slepenec.

Dnes ještě bezpochyby ano. Na konci těch 80. let si také nikdo nedokázal představit, že by to hoši ze sovětského vojensko-průmyslového komplexu jen tak "pustili". Spojené státy se ukázaly za posledních 10 let mnohem zranitelnější, než jsme byli vůbec ochotni připustit. Chtějí-li dál hrát klíčovou roli, tak musejí překonat stav klimakteria, přestat dělat 30 let starou politiku, která je začíná v globálním světě izolovat. Otázkou je, jestli jsou toho schopny, jestli v sobě "vybubnují" potřebnou energii, která přinese nové pozitivní cíle, třeba jako byla kdysi cesta na Měsíc. Víte, jak je to tehdy integrovalo, jak je to zvedalo?

Krize bude mít jistě nejen poražené, ale i vítěze. Kdo podle vás získá navrch v rámci Evropy?

Když se papeže Jana Pavla II. kdysi dávno ptali, jestli se jednou západní Evropa spojí s východní, odpověděl, že mu to přijde jako naprosto nevyhnutelné. A když se ho dotazovali, kdo tím víc získá a kdo ztratí, odvětil tehdy - necituji ho asi zcela přesně - že tím paradoxně více ztratí střední a východní Evropa, protože přijde o některé své ryzí hodnoty.

Měl na mysli ty hodnoty, které jsou spjaty s přirozenou lidskou obranou proti represivním režimům. To není z dnešního pohledu nic neaktuálního. Já si pořád myslím, že ta podceňovaná střední a východní Evropa by paradoxně mohla být silnější a odolnější, může být jedním z těch záchranných motorů. Jsou tady pořád síly, které mají neukojeného podnikavého ducha. Furt jim ještě o něco jde, furt chtějí něco tvořit a dokázat.

Pokračování rozhovoru s Martinem Ulčákem si můžete přečíst v novém Ekonomu, který vyšel ve středu 26. října, nebo pod odkazem níže: